Jak jsem se stala matkou

Všichni mě před tím varovali, já jsem se jim smála a ejhle – po měsíci jsem maminka!

Ne, nejedná se o pokračování populárního příběhu o neposkvrněném početí ani o tu poněkud pravděpodobnější variantu. V zemi nečekaného se jako lusknutím prstů stanete ze “slečny” “mamkou.” Asi vás nepřekvapí, že je to kluk. Můj věrný pomocník Troy tak dlouho chodil pomáhat na ošetřovnu, až se stal mým synem. Nejedná se o žádnou zvláštnost. Rodinné oslovení zkrátka popisuje vztah k druhé osobě, popř. její roli v komunitě. Občas jsem i sestra, zvláště pro některé pacienty. V obchodě se většinou loučím s prodavačkami: “Díky, matko!”

Což mě přivádí k obchodům. Kromě toho, že své kapesné utrácím (a spíš neutrácím) za vrchol místní módy: Mary blouse (volné šaty,košile), které tu nosí každá slušná žena, a se kterými sklízím veliké úspěchy, pojďme si popsat, jak to v takovém obchodě vypadá. Nutno podotknout, že ve městě najdete nákupní centra všeho druhu, od tržnic přes levnější čínské obchody po obchoďák, který se od těch evropských zásadně neliší. Co mají však všechny společné? Ploty. Ochranku. Zámky.

Jednu věc bych chtěla několikrát podtrhnout: na nebezpečí, na chudobě, na lidské bídě není nic obdivuhodného či vzrušujícího.

Chcete si jít nakoupit? Nasednete do auta s ideálně tmavými skly, zamknete dveře, necháte ochranku, aby vám otevřela bránu a zaparkujete přímo před cílovou destinací. Dojdete deset metrů ke vchodu, kde vás už zdraví security, kteří jsou obecně velice milí, takže vám pomohou i s těžkým nákupem zpátky do auta. Chcete jít na procházku na blízký kopec? Proč ne, seženete skupinu alespoň 6 místních hochů, zabalíte do batůžku svačinku a dvě mačety a můžete vyrazit. Večer i v areálu informuji naši ochranku, že jdu na ošetřovnu (asi 40 m od domu), ačkoliv zde jsem si dupla, že nepotřebuji garde tří chlapců, abych vyzvedla někomu léky. Zdá se vám to přehnané? Možná. Jen tento týden jsme měli alespoň dva nevítané návštěvníky, kteří se pokusili něco odcizit. Kolegové mormoni přes ulici měli větší smůlu, těm vybílili celou učebnu s počítači. V jiné provincii (už je to nějaký pátek, nechtěla jsem vás zprvu hned děsit) vnikla do salesiánského domu celkem početná a ozbrojené skupina rascalů, otce zbili, co šlo, to ukradli. Ozbrojené krádeže jsou na denním pořádku, každý to ví a podle toho se i chová. Svoboda a nevinná dobrodružství jsou luxus, který si zde nemůžeme dovolit. Naštěstí dobrodružství mají tendenci si mě najít, i když je nevyhledávám, proto překrásný výstup na horu s výhledem na město rozhodně stál za veškerou opatrnost.

Jsem bílá. Nad barvou svojí kůže jsem nikdy nemusela přemýšlet, totiž až doteď. Necítím se pohoršena, když mě na ulici zdraví: “Bílá ženo,” koneckonců, těžko se hádat se zjevným faktem. Takové oslovení je zde zcela běžné a nemá hanlivý charakter. Přiznávám, že jsem si chvíli musela zvykat, že na mě všichni zaujatě civí, některé děti se trochu bojí, ale mávám vesele zpátky a jsem vděčná, že můžu lépe pochopit, jak se asi cítí někdo s tmavou kůží u nás na maloměstě. Náhle jsem nucena čelit tomu, že část mé identity je určena něčím tak banálním, co nelze skrýt. I kdybych se naučila 800 jazyků a nespočet zvyků, vyznala se v Port Moresby i se zavřenýma očima, stále bych zůstala cizinkou, Bílou ženou. Velice se vážím této zkušenosti, protože doposud jsem nemusela čelit skutečnosti, že by moje osobnost byla definována něčím jiným než mou vírou, názory či povahou – vším, co je navenek očím neviditelné. A stejně tak, jako jsem si vědomá barvy své kůže, tak nevnímám tu ostatních. Láskyplné vztahy, přátelství i přitažlivost jdou daleko, předaleko za hranice povrchového barviva pokožky. Raduji se z naší rozdílností.

Odpadky se hromadí před branami areálu, děti se na druhé straně ulice čvachtají v kanalizaci, která hraje všemi barvami. Hojnost je požehnáním i prokletím této země. Úroda se sklízí každé tři měsíce, proč tedy myslet na budoucnost? Kdo přemýšlí nad tím, jak plodiny zpracovat? Velká část lidí žije pouze z toho, co vypěstuje na zahrádce. Jak romanticky to zní našim evropským uším. Chybí však sekundární průmysl, chybí práce. Rodiny žijí odděleně na opačném konci země, manželé se vídají po mnoha měsících (kdy pochopitelně počnou další děti), jen aby se uživili. To je i případ Standíka a Verunky, o kterých jsem psala v minulém článku. S velikou radostí a vděčností hlásím, že se nám podařilo infekci vyléčit a alespoň prozatím jsou oba v pořádku.

Velikonoce se nesly v duchu modlitby a ošetřování – každý den jsem jela do jiné farnosti, kde se po mši seběhla tlupa pacientů, a ještě větší skupina přihlížejících. Zejména děti se s oblibou chodí koukat a komentovat zdravotní stav svých kamarádů. Tak si venku na lavičce sedneme do kroužku a postupně se přede mnou protočí všechny věkové kategorie. Když potřebuji trochu prostoru, vytáhnu injekční stříkačku, která všechny dostatečně vyděsí a pokračujeme v krasojízdě. Moji nejlepší přátelé betadine a braunovidone dostanou vždy pěkně zabrat. Nejčastěji takto ošetřuji infikované ranky, které, zejména v té nejchudší oblasti, vznikají rozškrábáním svrabu. Bojuji s větrnými mlýny, bez systémového řešení – přístupu k vodě a edukaci o řádné hygieně a příčině svědění – mají mé snahy krátkého trvání. Začínám tedy pracovat na projektu, který by měl mířit více na prevenci a podstatu problému.

Po pár hodinách, kdy se řada stále nechýlí ke konci, mě Pedro zvedne, že už jedeme a vrátíme se jindy. Ve farnostech ošetřuji ráda – podívám se mimo areál, potkám nové lidi. Jeden z našich kostelů leží přímo na pláži. Vlny narážejí do základů stavby a během ranní bohoslužby zalijí oceán sluneční paprsky. Za zpěvu Aleluja jsme tak oslavili Vzkříšení našeho Pána.

Nastalo Velikonoční pondělí a já byla pevně odhodlaná napsat tento článek a užít si den volna. Hezky jsem si to naplánovala, ale celý den nabral rychle docela jiný spád. Jméno ‘Vilém’ jsem slyšela už dříve. Prý to je syn jednoho zaměstnance, který se poslední měsíce chová divně. Dřív kouřil marihuanu, ale teď tak různě bloumá po okolí a není s ním řeč, nelze z něj vypravit ani slovo. Ráno do jídelny přichází jeho utrápený otec. Situace se horší a horší, Vilém v noci napadl s nožem svoji manželku, způsobil scénu pro celou komunitu a rozbil nějaké vybavení. Na rodinu si už ostatní ukazují prstem, všichni se ho bojí. Proklel ho totiž jeho ničemný strýc, tak teď přišel o rozum. Otec se strachuje jak o Viléma, tak o zbytek rodiny a její pověst. S černokněžníkem si to chce jít vyříkat pěkně s mačetou. Chápe, že jeho syn je nemocný, kdo mu však takovou hrůznou nemoc způsobil? A jak to vysvětlit stále více zvídavému okolí? Není nač čekat, musím se s Vilémem setkat. Otec souhlasí, že se o rozhovor můžeme pokusit.

Po chvíli přichází velice klidný a tichý mladý muž. Nespěchám. Chvíli jen sedíme a pozorujeme přírodu kolem. A pak začneme tančit. Každá moje věta, každý pohyb, každý úsměv je krok a trpělivě čekám na odpověď. Pomalými krůčky nacházíme rytmus našeho terapeutického vztahu. Vilém mluví. Netrvá dlouho a potvrdím si své podezření, které sdílejí i lékaři v nemocnici, diagnostikuji schizofrenii. Vydáváme se s Pedrem na průzkum místní psychiatrické nemocnice, ale je kvůli covidu zavřená a přijetí bude trvat několik týdnů. Cestou domů se stavujeme alespoň na chvíli v národním parku Variata, kde jsem občerstvena krásou přírody.

Doma se ukazuje, že Vilém v nemocnici dostal léky, ale odmítá si je vzít. Kuji železo, dokud je žhavé. Veškerý svůj um, veškerou svou pozornost a energii směřuji do jediného rozhovoru. Večer odcházím na modlitbu vyčerpaná. Vilém, který odmítal doma otevřít ústa, s úsměvem přistoupil na nezbytnou medikaci a zazpíval píseň. Chvěje se mi srdce, když na ten okamžik vzpomínám. Jsou věci mezi nebem a zemí, které nelze slovy popsat. Od té doby jsem viděla Viléma několikrát. Cesta, po které kráčíme je klikatá – někdy léky bere, jindy ne. Jakmile se jeho stav začal trochu lepšit, rodina (přes veškerá varování) považuje problém za vyřešený. Jsme na začátku, ale zatím se podařilo vybudovat bezpečný prostor a důvěru a pokračujeme kupředu.

Menu