„Hele, jaké to tam je? Jak moc je to tam jiný než u nás? A co albánská nátura?“ Takové a podobné otázky dostávám od svých přátel a rodiny. Tak se na ně pokusím odpovědět na základě mých (pouhých) tříměsíčních zkušeností z jedné církevní školy. Berte to prosím jako můj osobní pohled na věc, který je navíc ovlivněn pouze hrstkou Albánců .

Místní kultury a zvyklostí si všímám postupně a od začátku mě spousta věcí překvapuje. Začnu štědrostí. Děti všeho věku nemají problém rozdělit se s vámi o jakkoli malý kousek sušenky. Stejně tak i dospělí (ti se dělí spíš o rakii nebo kus masa). Ale nejde pouze o jídlo. Hned první měsíc jsem chtěla vydat s jednou sestrou kousek za město na projížďku na kole. Nad problémem, který se mně jevil jako významný, sestra mávla rukou. Totiž že sestry vlastní pouze jedno kolo, kdežto my jsme dvě. Zašly jsme vedle k salesiánům na parkoviště kol. Sestra zkusmo pár kol zkusila, zda nejsou náhodou odemčená. Nebyla. V tom přijel jakýsi kluk na kole, pravidelný návštěvník oratoře, sestru znal. Na její prosbu, zda by mi mohl půjčit svoje kolo, bez váhání kývl. Stačí, když mu ho večer vrátíme. Je nové – zrovna včera si ho koupil. Aha. Proč ne. Cestou jsem pak usoudila, že nové bylo pro něj, rozhodně ne stářím. Potřebovalo nutně seřídit a narovnat sedlo. Ale dovezlo mě bezpečně zpátky, a to bylo hlavní.

No… bezpečně… druhý bod je totiž doprava…

Ta je dost jiná než v Česku. Mnohem živější, méně přehledná, hlasitější. Se sestrou jsme jely zpátky potmě, bez světel, po chodníku i po silnici, a to dokonce v jednu chvíli i v protisměru. Nikomu to nepřišlo divné. A mě to upřímně dost bavilo. Toto považuji za únosnou míru adrenalinu. Nějaká pravidla v silničním provozu určitě platí, ale ještě jsem neměla příliš možnost jim přijít na kloub, protože se pohybuji většinou pěšky, a na chodníku se stačí vyhýbat lidem, psům, sem tam nějaké díře, nábytku na ulici před obchodem se vším, cyklistům, občas motorce. Auta se sobě navzájem vyhýbají dost bravurně. Občas jim k tomu pomůže klakson, občas rychlé sešlápnutí brzdy nebo plynu. Je ale zajímavé, že tu není tolik autonehod, jak by se dalo předpokládat. Učinila jsem tento závěr: protože je situace na silnici nepřehledná, musí všichni řidiči dávat velký pozor a být ve střehu. Proto se moc nestává, že by z nepozornosti někam vjeli nebo někoho zajeli. Jestli je to úvaha správná, nevím.

Vozový park se dvěma koly

Ještě se vrátím ke kolům. Jízdní kolo je v Albánii, a především ve Skadaru, považováno v první řadě za dopravní prostředek. Úkaz, že na jednom kole sedí dva lidé, byl více běžný dříve, ale i já občas zahlédnu například manželský pár, nebo ženu s dítětem, jak jedou spolu na jednom kole. Upřímně nechápu, jak můžou udržet balanc. Kolo tu má skoro každý, včetně dětí. Každé ráno před školou vznikne „vozový park“, který tvoří především kola zaměstnanců školy. Že prší? Nevadí. Na sedle mají často igelit, který lze snadno otřít. A i s deštníkem v jedné ruce se dá přece jet. Tahle představa, člověk jedoucího na kole v deště s deštníkem pohodovým tempem, mě přivádí k další kulturní odlišnosti. Albánci nespěchají. Rozhodně ne tolik, jako lidé v západní společnosti. Časy dodržují celkem přesně, ale z pozdního příchodu, například na zkoušku sboru, si nic nedělají. Přesně v 10.00 je pro mnohé z nich 10.25, neboli 5 minut před začátkem. A není nutné chodit všude o pět minut dřív, protože většina lidí stejně přijde o 2 minuty později (například na oběd, modlitbu, hodinu klavíru…). Myslela jsem si, že mě to bude znervózňovat, protože jsem dost dochvilný člověk. Už jsem si ale docela zvykla a samotnou mě to učí tolik se nestresovat časem. I když jsou na jednu stranu Albánci dost pohodáři a věří, že věci se prostě nějak vyřeší, „a nemusíš si dělat starost, času dost“, mají na straně druhé i dost horkou krev. A toho si všímám jak ve školce mezi dětmi, tak mezi studentkami na internátu, tak i mezi dospělými lidmi. Když se jim něco nelíbí, není problém zvýšit hlas, někdy dojde i na křik. Obzvlášť některé děti ve školce jsou zvyklé vynutit si to, co chtějí, křikem, pláčem, … Mladí a dospělí už svůj hněv ovládají lépe, jakmile ale dojme například k rozporu názorů, neváhají ten svůj prosazovat velmi energicky a s patřičnou vášnivostí. Jak rychle ale krev vzkypí, tak rychle zase vychladne. I na tuhle část místní nátury si zvykám. A snažím se jí nenechat moc ovlivnit, ale naopak vždycky zachovat chladnou hlavu. Dalo by se psát ještě dlouho a věřte, že mám ještě několik charakteristik místní kultury v zásobě. Třeba cestování autobusem. Nebo výchovu dětí a dívek. Ale o tom zas někdy příště.