Malá velká pomoc aneb “hurá, střecha”

Milý pocit z návštěvy Ambrociovi rodiny žijící snad v těch nejskrovnějších podmínkách, které jsem kdy spatřila, si v sobě ponesu ještě dlouho.

Jeden z mužů, kterého jsem od začátku mého pobytu často potkávala u nás v komunitě, se jmenuje Ambrocio. Je to takový malý tichý mužíček s širokánským úsměvem na tváři. A co pro nás dělá? V podstatě úplně cokoliv, co je zrovna potřeba. Jedna z prvních věcí, co jsem se o něm dozvěděla, bylo sdělení jen tak mezi řečí, totiž že nemají střechu. Že jejich domeček je zakrytý pouze igelitem, což je samozřejmě v období dešťů ani zdaleka neochrání. Tato informace mě naprosto šokovala. Jen těžko jsem se snažila spojit si tu šťastnou, usměvavou tvář s takovou bídou. Proto to byl první člověk, který mi přišel na mysl, když jsem přemýšlela, jak by se dále mohlo pomoci s dary, které se nevyužily na léčbu muže naší kuchařky Nildy. Netrvalo tedy dlouho a nakoupili jsme materiály na stavbu střechy v hodnotě 160 dolarů, což je v přepočtu zhruba 3600 Kč. Jelikož zima byla letos opravdu deštivá a naše časové možnosti dost omezené, Ambrocio si materiály odvezl a střechu si postavil sám hned pár dní po koupi. Teprve nedávno se nám ale konečně podařilo uskutečnit návštěvu, na kterou nás dlouho zval, abychom viděli, jak bydlí. Jeho komunita je totiž dost daleko a prý bydlí ještě velký kus cesty od ní. Zkrátka kdo si nemůže dovolit pozemek, musí si domeček postavit někde daleko na odlehlém místě, které nikomu nepatří. Ambrocio je animátor komunity Mindina, což znamená, že se stará o náboženskou osvětu komunity a pořádá všechny akce, které jsou s tímto spjaté. Je to takzvaný vedoucí, organizátor dané komunity. Pravděpodobně nejcennější věc, kterou vlastní, je trumpeta, protože také hraje v kapele na různých společenských akcích. Má ženu a tři syny, ale nemá stálou práci, byť se ho snažíme zaměstnávat, jak jen to jde. Měl dluhy vůči jiné komunitě a tak mu padre nabídl alespoň příležitostnou práci, aby se problémy uhladily. Jeho žena také trpěla dlouhodobými zdravotními problémy, ale vypadá to, že se konečně zotavila. Konečně nastal den, kdy se nám podařilo návštěvu uskutečnit. Při příjezdu do komunity zjišťujeme, že si padre Jorge zapomněl mobil a nevíme, jak domeček Ambrocia najdeme. Naštěstí nám hned ochotně radí mladíci, kteří hrají na hřišti fotbal. Rozdělíme si mezi sebe nějaké potraviny jako rýži, těstoviny, mouku, cukr a další, které rodině Ambrocia chceme darovat, a vydáváme se  pěšky cestičkou, kterou nám mladíci ukázali. Je to malá pěšinka protkaná říčkami a já jsem moc vděčná, že je zrovna pár dní výjimečně sucho, protože si umím představit, že v dešti musí být opravdu obtížné ji zdolat. Jde s námi i pár kluků z oratoře – naše „rodina“ je prostě veliká a počet členů se nikdy nedá odhadnout. Zhruba po půl hodině nás čeká pár minut prudšího výstupu a jsme na místě. Vítá nás několik psů a Elsa, žena Ambrocia, se mi vrhá kolem krku a objímá mě, i když ji vidím poprvé v životě. Zvou nás dovnitř a já jen stěží skrývám svůj údiv nad skrovnými podmínkami, ve kterých žijí. Naštěstí je ten den teplo a tak je v domečku příjemně, klima je prý tady o trochu mírnější. Nevěřícně se ptám, jestli opravdu donedávna bydleli jen pod tím černým igelitem, který teď mají před domečkem jako předstříšku. Potvrzují, že ano. Zalévá mě další pocit obdivu k Ambrociovu pozitivnímu přístupu. V domku není žádná podlaha, jen udusaná hlína. Je to pouze jedna místnost s malinkou kuchyní, pár špalky na sezení, třemi prkny, které slouží jedno jako stůl a další dvě jako lavice. V druhém rohu místnosti jsou na dřevěných nožkách dvě prkenné desky tvaru čtverce, plné oblečení a dek. Po chvíli se dozvídám, že tam také všech 5 členů rodiny spí. „Zdi“ jsou tvořené pouze zrezivělými plechy s dírami a po zemi se prohání morčata. Usedáme ke stolu a všem nám je servírován výborný oběd, dokonce se přišla najíst i sousedka se dvěma dcerami. Dostaneme vydatnou polévku, tradiční fazole habas, rýži s kuřátkem, rajčaty a cibulí. Přemýšlím, kolik je taková hostina asi musela stát a jestli kvůli tomu nebudou celý měsíc jen o rýži. Zároveň ale vím, že by nemělo smysl odmítnout, ba by je to dokonce urazilo. Takže poslušně spořádám vše, co mi na talíř naložili, byť už úplně praskám ve švech. Po jídle se ještě chvíli bavíme a vtipkujeme a pak jdeme před domek na „zahradu“ a obdivujeme krásný výhled. Ambrocio vytáhne trumpetu a po chvíli ji všichni kluci nadšeně zkouší a snaží se něco zahrát. Moc jim to nejde. Rodina se mi i ve své chudobě snaží nabídnout dýni ze své zahrádky. S díky odmítáme, že jsme si ji zrovna koupili na trhu. Potom se pokouší o to, abych si odnesla alespoň jedno z jejich morčat, která jsou v Ekvádoru poměrně drahá, protože jsou považovány za velkou pochoutku. Vysvětluji jim, že v mé zemi jsou to domácí mazlíčci a že je proto nejím. Snaží se mě tedy přesvědčit, abych si ho odnesla jako mazlíčka. Nakonec jim to přeci jen vymluvím, ať si ho schovají, že budou-li kluci chtít, padre nám ke králíkům nějaké morče koupí. Nakonec od nich přijmu alespoň litr domácího čerstvého mléka a doufám, že to jim snad chybět nebude. Odcházíme a já celou zpáteční cestu přemýšlím nad tím, jak dobře se vlastně všichni v mojí zemi máme a jak jsem ráda, že jsem se na základě jedné informace a intuice rozhodla rodině pomoci, i když jsem kromě Ambrocia nikoho z nich nikdy neviděla. Přemýšlím nad tím, kolik rodin tu asi žije v podobných podmínkách a že bych chtěla pomoci alespoň několika z nich. Že když bude dobrá vůle a snaha, možná by se lidem mohlo dál pomáhat i na dálku po mém odjezdu. Že i MALÁ POMOC je někdy VELKÁ POMOC. Myslím na to, jak obtížné pro mě ze začátku byly podmínky i v naší pohodlné komunitě, jak je nepříjemné se sprchovat ledovou vodou a přemýšlím, nakolik jiný je tenhle drsný život od pohodlného života v Evropě. Některé zážitky se vám zkrátka vepíšou až do morku duše. Že bych se kdy mohla vrátit stejná? Pochybuji.