Děti by měly být dětmi…
Bulharsko
Děti by si měly hrát, blbnout, chodit pravidelně do školy a ne se starat o zajištění rodiny, či o mladší sourozence… píše měsíční dobrovolnice Janča z Bulharska. Tak jsem tu. Teď to bude první týden. Naštěstí nejsem vůbec unavená a už umím plynule jazyk. Skoro. Cesta autobusem proběhla poměrně pohodlně a bez větších potíží. Což jsem upřímně moc nečekala, ale klimatizace fungovala, nikde jsme nebourali. Spokojenost. Akorát tedy autobus přijel o hodinu později, což je tedy spíše problém D1 než společnosti. Na nádraží v Zagoře na nás čekala roční dobrovolnice Eliška s otcem Jaroslavem (ne, nemám mu říkat strejdo). Přijeli jsme na ubytování, které je přímo v komunitě místních salesiánů a je to tu pěkné, pohodlné a nic nám tu nechybí. Co se týče takových prvních dojmů tak jde vidět, že to tu opravdu hodně stojí na dobrovolnících. Režim dne a týdne je svižný, pořád je co dělat, člověk se rozhodně nenudí a k večeru jsem tak správně unavená. Roční dobrovolníci jsou doopravdy borci, protože i prakticky po roce jedou pořád v dosti vysokém tempu a fungují. A otcové podle mě nebudou ani lidi. Odvádí tady velký kus práce, které se věnují na plno a celým srdcem. Děti a prostředí Zagory. To je taková hořkosladká věc. Je tu na každém rohu vidět, že se jedná o chudší zemi. Zagoru si začínám oblibovat, obzvláště po ránu, kdy tu není ještě moc lidí. Domy jsou tu oprýskané, všude je tak nějak cítit bývalý režim a 90. léta. Jsou tu přeplněné popelnice s odpadky a ty se tu válí i všude kolem tak nějak volně. A to jsem ještě nebyla přímo v srdci romského ghetta – machaly. Děti nás při prvním setkání šly hned přivítat, a i když jim moc nerozumím, tak jsou hodně komunikativní, usměvavé, živé, některé trochu živější. A s námi nebo minimálně se mnou jsou trpělivé, že moc nerozumím, ale to je teprve první týden, možná to bude úplně jinak na konci pobytu. Mám doopravdy smíšené, možná spíše lehce depresivní pocity, když jsem s nimi. Samozřejmě jsem věděla kam jedu, ale něco jiného je o tom pouze číst a zjišťovat si informace a pak ty děcka potkat osobně. Je vidět, že školství je tu mizerné a děti nemají často motivaci chodit do školy. Nesnášenlivost vůči romům tu je obrovská, takže i kdyby vystudovali, tak co dál, když je nikde nebudou chtít. Holky v machale se občas vdávají okolo 16, ale otcové říkají, že je to pokrok, že dříve to bývalo i okolo 13 a první děti v 14 letech. Některé děti jsou na svůj věk hodně vyspělé, což je pro mě smutné, jelikož děti by měly být dětmi a hrát si, blbnout, chodit pravidelně do školy a ne se starat o zajištění rodiny, či o mladší sourozence. Těším se až bude hotový projekt postavme školu/kostel, jelikož salesiánské dílo tady má opravdu smysl. Jak jsem tu slyšela, tak když chce člověk vidět Afriku, nemusí vážit tak dlouhou cestu. Stačí mu stavit se do Bulharska. Janča