Pojďme se společně s Marií, dobrovolnicí v Bulharsku, poohlédnout za letními dny a hlavně za tím, co během celého měsíce prožila.

Už je to měsíc, co jsem v Bulharsku jako dobrovolník, a pořád se trochu divím, jak rychle to uteklo. Když se mě někdo zeptel, co tam vlastně dělám, odpověď zní asi: všechno možné. Od hraní fotbalu s dětmi až po mazlení s místním kocourem Ziggym (nejlepší kolega, co tu mám).

Bydlím dole ve městě, asi dva kilometry od střediska, takže ráno si dávám pravidelnou „fitness procházku“. Ze začátku mi je zima, ale ke konci už mám pocit, že
jsem si střihla půlmaraton. Do střediska obvykle dorazím s potem na čele a s dobrým pocitem, že jsem zvládla první trénink dne.
Třikrát týdně mám dopoledne lekce bulharštiny. Jsem tam sama, takže jde o takové individuální hodiny s mojí učitelkou Rosi. Azbuku už umím, ale občas mi do ní uteče
nějaké české písmenko. Rosi má naštěstí hodně trpělivosti. Vysvětluje všechno bulharsky a pěkně rychle. Takže rozumím tak polovině, co řekne a občas jen
přikyvuju a snažím se tvářit, že přesně vím, o čem mluví. Když pak přepne do angličtiny, většinou se mi to rozsvítí.
Dopoledne pak Rosi pomáhám s doučováním dětí z machaly – to je čtvrť, kde žije většina romských rodin. Společně trénujeme hlavně matematiku, nejčastěji sčítání a
odčítání pod sebou. Ve středu a v pátek ale z doučování utíkám dřív – čeká mě fotbalový kroužek. A i když mám fotbal ráda, musím přiznat, že tady jsem spíš v roli
diváka než hráče. Kluci jsou neuvěřitelně rychlí, míč mají přilepený k nohám a já jen běhám kolem a doufám, že aspoň trochu stíhám.
Po doučování následují volné hry – děti hrají fotbal, kalčo (stolní fotbálek), basketbal,nebo jezdí na kole. Když prší, přesouváme se dovnitř a hraje se bingo, ping-pong nebo biliard.

Úterý patří kroužkům. Pomáhám Gopemu se sportovním kroužkem, kde se hraje fotbal, nebo florbal, i když naše komunikace je zatím trochu mix bulharštiny,
angličtiny a gest. Holky mají ateliér s Rosi, kde tvoří nejrůznější výrobky, a hudební kroužek, který vede František Blaha. Po páté hodině vyrážíme do vesnice Kalitinovo,
kde trávíme čas s místními dětmi – hrajeme hry, házíme si s míčem nebo prostě jen povídáme. Zatím je to takový volnější, ale brzy rozjedeme i opravdový program.
Ve středu po hrách mají kluci skautský kroužek, kam já logicky nechodím. Zato ve čtvrtek máme holčičí setkání, které si celkem užívám – naposledy jsme s
Brandonovou maminkou a její kamarádkou Gabi vařily guatemalské jídlo a bylo to výborné.

V pátky po dětském programu, s ostatními dobrovolníky, salesiány a zaměstnanci střediska hrajeme tenis nebo stolní tenis. A večer v šest se scházíme na
mládežnickém setkání, kde probíráme různá témata o životě, víře nebo o světě.

Soboty a pondělky mám volné, takže buď vyrážím někam na výlet, nebo se válím v pokoji a píšu dopisy jako tenhle. Neděle je napůl volná – v 15:00 máme dětskou mši
a po ní samozřejmě… fotbal. Protože bez něj by to tady prostě nešlo.

Takže tak vypadá můj bulharský měsíc. Plný smíchu, běhání, slovíček, her a nových lidí. A i když je to občas náročné, stojí to za to.

dobrovolnice Marie Anna Kapicová (edit. SADBA)