Um Angolano aneb jak se žije Hugovi Slezákovi v africké Angole.

První dojmy
Psal se dvacátý druhý červen, když jsem přistál na letišti v Luandě. Afrika je asi taková, jakou jsem si jí představoval… a tím nemyslím slony, lvy a hrochy. Takhle na blízko je to opravdu zajímavé. Miliony lidí na ulicích, dopravní zácpy, všude možně nějací prodejci… Hned první den jsme zažili dvě zácpy a už chápu, proč se nedoporučovalo v těchto zemích řídit. Kdo mě znáte, asi pochopíte, co za slovník bych používal, kdybych řídil já. Jezdi se tu sice relativně pomalu, ale zato na milimetry, vecpi se, kde se vlezeš. Opravdu mě ohromila škola, postavená svépomocí (3 patra, betonový monolitický skelet, vyzdívané výplně), pro cca 3,5-5 tisíc žáků, která se vypíná nad nízkými stavbami slumu a poskytuje tak základní vzdělání lidem z okolí. Na naše poměry je to skoro hrubá stavba, ale je funkční a účelná. Posbíral jsem nějaké informace, jak se tu staví, a proč se staví zrovna takto. Angola má prý hodně dřeva, ale nezpracovává jej. Konstrukce střechy je tak většinou z nějakých kovových profilů a plechovou krytinou (asi tušíte, jak příjemně pod tím může být když zasvítí). Stavebniny tu prý moc nefungují a ani Angola toho mnoho nevyrábí. Stát je placený hlavně z ropy a nerostného bohatství.

Přesun do Benguely a poznávání krás Angoly
Poté, co jsem se rozkoukal v Luange nastal čas, přesunout se na místo mého působení. Po sedmi hodinách jsem dorazil do Benguely. Celou cestu z Luandy jsme jeli podél pobřeží. Krajina je tu zajímavá a pro našince nezvyklá. Sotva jsme minuli Luandu, projeli jsme národním parkem a přejeli národní řeku Kwanza, po které je zjevně pojmenovaná zdejší měna.


Ze života v Benguele
Benguela je pěkné pobřežní město, v němž existuje část formace salesiánských kněží, přilehlá škola a profesní centrum. Škola je prakticky základní a střední dohromady, ale nenechte se zmást, studují tu běžně i dospělí lidé s několika dětmi. Škola je zaměřena na sport a dosahuje např. v dívčí házené vynikajících výsledků. O sportu a hlavně o fotbale se tu rozepíšu déle. Nejsem až takový odborník na fotbal, ale místní mají velkou výhodu v obratnosti a pohyblivosti, hrajou hlavně nohama a jak je vidím dělat kličky a finty na boso nebo dokonce v žabkách, tak žasnu . Na druhou stranu jim chybí síla v nohou a také víc hrát hlavou. Ideální je pro ně malá kopaná, kde nemusí kopat přes celé travnaté hřiště a vynikne víc individuální nadání. V sobotu tu kluci ze semináře chodí hrávat fotbálek, tak jsem se také přidal. Můj svérázný, výrazně poziční styl hry je zaujal.Moje činnost v Benguele
Jakožto architekt mám na starosti asistenci místním se stavebními plány. Dosud jsem se podílel na projektování nového domu pro padreho, navrhoval novou školu a vypracoval projekt pro nový kostel Naší Paní Fatimské (Nossa Senhora da Fatima). Příběh stojící za projektování jsou krásnou ukázkou toho, jak v Angole funguje stavebnictví. Začnu tím, že mě docela znervózňuje fakt, že když se zdejších mistrů zeptám, jakou kvalitu má ocel pro střešní nosníky a výztuž, tak nikdo neví, co to po něm vlastně chci vědět. Přitom to jsou základní informace, které potřebuji pro nějaký statický propočet, protože nechci, aby dům pak na padreho v budoucnu při silnějším větru spadl . Naštěstí tady nepadá sníh, to by tu pak kromě sněhu padaly i střechy . Jak jsem zjistil, většinu práce se stavbou provádí místní věřící. Problém představují speciální práce, např. vitráže pro kostel se nikde v Angole nedělají, takže je otázkou, zda místo vitráží nakonec nedají jen luxfery. U nás platí pravidlo, že pro zedníka centimetr žádná míra, zde to platí dvojnásob. Projekty se během stavby upravují, protože např. původní zaměření nebylo přesné (a to třeba i o metry), zde mi třeba vždy chybí něco, čím bych si udělal nějaký výškopis území pro plánovanou stavbu. Kromě projektování jsem se tu tak nějak nachomýtl u organizování celého oratoria a animátorů. V minulosti tu byl nějaký problém a zkušení animátoři oratorium opustili a začli se realizovat u ostatních hnutí (Skauti, přátelé Dominika Sávia, o hnutích ještě podrobněji příště), noví animátoři jsou výsledkem roční práce holek ze Slovenska, ale jsou zatím nezkušení a i celé oratorium je organizačně trochu divoké. Prostě nejde organizovat najednou 200 dětí a připravit pro ně odpovídající program. Tohle všechno potřebuje víceúrovňovou organizační strukturu, na jejímž vytváření se v těchto dnech podílím.
