Obyčejní chlapci. Jsou tu u nás ve středisku, protože nemohou z nějakého důvodu studovat. Buď chodí do práce nebo se o ně doma nikdo nestará. Jejich životní příběhy jsou ale rozhodně neobyčejné.

Chlapec spící na zemi

Daršen, malý klučina, trval na tom, že bude spát na posteli spolu se svým bráchou. Na matraci se oba nevešli, a tak Daršen spí na plechovém “podložení“ postele (v podstatě na zemi). Deku, kterou se má přikrýt si dá částečně pod sebe, polštář nepotřebuje a je spokojený. Delší dobu mi to vrtalo hlavou až pak jednou jsem měla možnost vidět jejich rodinné obydlí, nebo řekněme spíše stan. Rodiče jsou součástí „migrující“ komunity, která se často přesouvá z místa na místo, tady jim říkají migrants people (migrující lidé). Vždycky si někde postaví stan (složen z pár klacků a dek) a pak jdou zase dál. Není divu že on ani jeho brácha nikdy ve škole nebyli a že spát na zemi je pro ně vlastně normální. (Foto bohužel zatím nemám, často je mi hloupé na těchto místech fotit, a zase tak často se do těch míst nedostanu)

Pasáček ovcí

Zrovna včera k nám dorazil další expert. Je mu 14 let a já spolu s místní učitelkou zjišťuji, že neumí ani vyhláskovat abecedu (jejich místního jazyka). O čtení se radši nezmiňovat. A co že to do této doby dělal? No chodil pást ovce.

Malý opravář zipů

Veeresh – jeho manuální zručnost mi dlouho vrtala hlavou. Když kluci čas od času zničí pálku na badminton, sedne si a je schopný jednotlivé „pružinky“ navázat a vyplést pálku znova. Vydrží u toho celou hodinu, i déle pokud je potřeba. To byste u 11letého kluka nečekali. A co stojí za touto záhadou?  Než se dostal k nám, vydělával si spravováním zipů, chodil po domech, lidé mu dávali zipy na spravení. A když měl štěstí, tak mu i zaplatili příslušnou cenu, sám si jako dítě cenu říct nemohl.

Výroba cihel místo školy

Kadja, chytrý, pracovitý šikovný klučina. Byl v našem Don Bosco centru půl roku. A jelikož má maminku, bylo rozhodnuto ho umístit zpět domů, aby mohl pokračovat v normální škole. O měsíc později ho sociální pracovníci v terénu opět našli, jak každý den chodí vyrábět cihly. Prý doma potřebovali peníze. A tak se nám na pár dní vrátil s tím, že půjde do klučičího hostelu, aby tak alespoň zvládl ukončit základku. (Je super, že se tady v centru salesiáni o děti zajímají i nějakou dobu po tom, co místní kurz dokončí.)

Velké maličkosti

Občas si říkám, jak hrozně zvláštní je fakt, že jsem se na tomto místě opravdu ocitla. Jsem za to moc vděčná. Například vidět děti, jak se jim rozzáří oči třeba jenom tím, že máme na stěnách obrázky, nebo že už dvakrát tento týden bylo k jídlu maso (jedna rodina z města darovala co se nesnědlo na svatbě). Kluci si také vždycky hrozně chtějí nechat „rychlokresbičky“, co jim kreslím na hodiny angličtiny (a to to opravdu není žádný zázrak, občas je ani nestíhám vybarvit). Jsou fakt nadšení z maličkostí. Mám takový pocit, že já jako dítě bych si spousty těch věcí ani nevšimla, doma spoustu věcí bereme jako samozřejmost. Dalším velkým „bohatstvím“ jsou tady hezké petlahve, kdykoliv se nějaká objeví, kluci se o ni míní poprat. Především o ty lepší, třeba od Spritu. Ty se dávají za odměnu.

Jedna věc je, že na vzdělání mají mít právo všechny děti. Další, možná ještě důležitější, je možnost, aby si děti mohly taky chvíli hrát, nechat je snít, ukázat jim i jiné možnosti spolu s pocitem, že je má někdo rád (a nejen chodit od rána do večera pracovat za „pár kaček/rupií“). Aby díky těmto svým nápadům, které třeba někteří opravdu uskuteční, spolu s trochou vzdělání mohli žít život za který budou rádi. No, a tak se tu s klukama snažím tak nějak být tím způsobem, jakým je to zrovna potřeba. A děkuji Bohu, že na to nejsem sama.

dobrovolnice Jana (ed. Sadba)