Prší, prší, jen se leje, kampak že to pojedeme?

Krásně zelené Skotsko má jednu „nevýhodu“, prostě tu hodně prší. Navzdory předpokládanému dešti se nám však podařilo uskutečnit pár výletů a uvidět tak moc hezká místa ve Skotsku. Únor je měsíc velmi krátký, a tak poměrně rychle utekl. Naše programy ve školách proběhly úspěšně, někdy s větším a někdy s menším výdeje energie. V komunitě jsme společně oslavili narozeniny jedné ze sester a už se těšíme, co nám přinese březen.

Už po páté vás takto zdravím ze Skotska ze své dobrovolné služby, která se mi přehoupla do druhé půlky. V minulém dopise jsem se zmínila, že jsme začali jezdit do střední školy, která se nenachází v Glasgow. V této škole jsme během února pracovali se všemi studenty z druhých ročníků. Každé úterý a čtvrtek jsme o půl osmé vyráželi směr Cumbernauld. On není zase až tak daleko, ale ranní doprava je dosti hustá. S těmito studenty druhých ročníků jsme se během našeho programu zaměřili na to, jak si lze v životě každého z nás vytvořit bezpečný prostor, který nám pomůže k uvědomění si našich kvalit a obdarování a jak se případně můžeme pokusit odstranit to, co nám v rozvoji brání. Společně jsme zažili velmi hlučné a energické hry, ale i chvíle ticha a reflexe. Každá ze tříd byla jiná, tak jak už to běžně chodí. Některé dny jsou úplně pohodové, snadněji se nám pracuje a všechno je krásně plynulé. Jsou ale dny, kdy je to opravdu výzva a hledáme cesty, jak to správně směřovat ke zdárnému cíli. Když někdy nevím, kde mi hlava stojí, snažím si uvědomovat, že pracujeme s dětmi a že je v pořádku, že se nechovají jako dospělí. Přestože člověk takové divoké dny prožije, na konci si vždycky řekne, že to dobře dopadlo a že se ze situací, které prožil, může poučit a posunout se dál. Alespoň se o to snažím. Při pravidelných Prayer breakfast (=ranních modlitbách se snídaní), které probíhají každé středeční ráno, jsme vytvořili takový seriál, kdy jsme se pokaždé věnovali jedné z modliteb (Otčenáš, Zdrávas a Apoštolské vyznání víry), využili jsme tento čas, abychom se mohli zamyslet nad jejich slovy, nechat si prostor pro reflexi, a nakonec mít možnost sdílet své myšlenky s druhými. Při snídani je pak obvykle čas prohodit se studenty pár slov o tom, co zažili o víkendu, co je čeká ve škole a jaké mají plány. Je to milé, protože se z nás stávají „staří známí“. Nejjednodušeji se mi povídá s prváky, kteří se nestydí a sami o sobě si rádi povídají. No a škola nám k snídani nabízí samé dobroty – koblihy nebo lívance nebo muffiny… V pondělním spolču jsme využili toho, že se z přítomných mladých pomalu stává kompaktní skupina a zařadili jsme pár aktivit na spolupráci. Obvykle naše setkání zahajujeme nějakým tanečkem a společnou hrou. Velký úspěch také mělo setkání, které jsme zaměřili na poznávání cizích zemí (i těch, z kterých my dobrovolníci pocházíme) a uvědomění si, že každá země má své bohatství a že se často může zdát, že jsme velmi rozlišní. A ona je to pravda. Společně ale tvoříme jeden svět a máme možnost jedni od druhých se mnohému přiučit. Při skupinových soutěžích jsme používali bzučáky na rozlišení toho, která ze skupin se první přihlásila a řeknu vám, byla to fakt sranda. Nechybělo ani ochutnávání tradičních potravin poslepu (nebojte, byly to jen například těstoviny, rýže apod.).  Krásným okamžikem je potom zamyšlení na konec našeho setkání, které vždycky shrne to, co jsme společně prožili. O druhém víkendu v únoru, po kterém následovaly místní prázdniny (něco jako naše pololetní), jsme v sobotu s dobrovolníky vyrazili na zájezd pořádaný nadšenci z glasgowské univerzity. Mohli jsme se tak podívat do vzdálenějších koutů Skotska, na která by bylo složité se po vlastní ose dostat. Jeli jsme autobusem a navštívili jsme krátce městečko Dundee, zříceninu hradu Dunnottar a městečko Aberdeen. Byla jsem nadšená a moc vděčná, že se to podařilo. Bohužel poprchalo, ale to je tu prostě běžné. Nejsem typ člověka, který by si často na něco stěžoval (teda alespoň doufám), ale vůbec by mi nevadilo, kdyby toho sluníčka bylo přeci o trochu víc. Na pěkné počasí se tu prostě nečeká. Život se odehrává i když prší. No a když zrovna neprší, je to příjemný bonus. Další výlet, který jsme podnikli s komunitou, vedl hodně na sever ke známému obloukovému mostu – Glenfinnan viaduct. Tento viadukt možná z fotek poznáte, protože se několikrát objevil ve filmech o Harry Potterovi. Opravu úchvatný byl pohled na okolní hory, na kterých byly zbytky sněhu. A díky častému dešti najdete ve skotské krajině také hodně jezer. Ty místní krajinu skvěle zkrášlují. V komunitě jsme na konci února oslavili narozeniny sestry Gill. Podařilo se nám ji překvapit lívanci ke snídani a vlastnoručně upečeným dortem. Za námi už je nejen celý únor, ale i popeleční středa, která oznamuje začátek postní doby. V souvislosti s neuvěřitelnými událostmi na Ukrajině se modlitba doplněná postem (nebo obráceně) jeví jako jeden z důležitých dostupných prostředků k ukončení násilí, nenávisti a nesmyslného zabíjení. Obraťme svůj pohled na kříž našeho Pána a prosme ho často o odpuštění. A je třeba být také připraveni velkoryse pomáhat těm, kteří jsou válkou postižení.  My jsme tady od té hrůzy dál, ale nezasáhlo nás to o nic méně. Před dvěma lety byla totiž na mém místě dobrovolnice právě z Ukrajiny. Sestry salesiánky se s ní snaží být v kontaktu. Při posledním hovoru říkala, že se nedá slovy popsat, co prožívají. S celou širokou rodinou se přesunuli do západnější části Ukrajiny, ale mají sbaleno v kufrech a jsou připraveni odejít. Nicméně ví, že zemi nebude moci opustit její táta, bratr ani strejdové. Dotýká se to každého z nás a popravdě je mi do pláče. Náš Bůh je však velkorysý a milosrdný a my se o to snažme taky. My můžeme být nástrojem Jeho pokoje a míru ve světě. Tak vám, moji milí dobrodinci přeji, abyste nadcházející období přípravy na Velikonoce prožili, jak nejlíp zvládnete, a aby vás třeba něco krásného a neobvyklého oslovilo. Moc vám všem děkuji za podporu a za to, že na mě myslíte. I já na vás myslím a děkuji, že vás mám!
Menu