První noc v nové zemi

Nevím jak začít, tak to zkusím tak nějak normálně. Ve středu jsme vyrazili do Afriky. Vzhledem ke všem covidovým okolnostem, jsme byli moc rádi, že testy vyšly negativní, a my tak můžeme letět.

Doma jsme se rozloučili s rodinou, obdrželi řízky na cestu, udělali památeční foto a vyrazili vstříc rakouským hranicím, kde jsme tušili první zádrhel. Věřte nebo ne, i když měli Rakušani na hranicích přistavené bojové vozidlo, bez vyptávání nás pustili dál a nemuseli jsme je tak uplácet darováním ledviny. Při výstupu na letišti přišlo první poučení pro cestovatele amatéry – je lepší mít víc rukou než kufrů a ne naopak. Nakonec jsme tu naši malou karavanu nějak přepravili až k check-inu, kde jsme nějakou tu dobu čekali na letištní personál, který by nás odbavil. Po odbavení mohla začít ta hlavní legrace – prozkoumávání letiště. Bohužel kvůli rakouskému lockdownu jsme mohli vidět jen troje záchody, opuštěné chodby a zavřené obchody. Abych ale vídeňskému letišti nekřivdila, mají tam jednu skvělou věc. A to je portfolium letadel, ze kterého si člověk může vybrat, kterým letadlem chce letět. Já byla jednoznačně pro letadlo s Pokémony, ale Jenda, coby hlava rodiny rozhodl, že Ethiopian Airlines bude lepší.

Zvlášť ty z vás, pro které je létání rutina, nebudu nudit popisem toho, jak se dá krásně blbnout na prázdném letišti, a jaký je to pocit, když se vám notebook zasekne v bezpečnostním skeneru, protože letišti spadl systém. Přeskočím tedy rovnou na popis etiopského letadla. Bylo velký! A taky (překvapivě) docela nacpaný. Ale nad tím jsme neměli moc času přemýšlet, protože než bys řekl, že nikam neletíš, už jsme rolovali po runway a připravovali se na vzlet. Mimo pocity nevolnosti během vzletu, se dostavily i pochybnosti, zda jsme opravdu chtěli vložit naše křehké lidské schránky do rukou bandy etiopanů, ale záhy je vystřídal údiv z letu a výhledu. Po dobu letu se asi kromě jídla a nevysvětlitelné záhady ohledně stojícího letadla (schválně, čtenáři, je nějaká možnost, že by letadlo umělo stát na místě?) nic zajímavého nestalo.

Jiný kontinent jiný mrav

Přílet do Etiopie při východu slunce byl impozantní, trochu míň impozantní byl pak zaměstnanec letiště, který nás po příletu nahnal do jakési fronty a aniž jsme věděli zda to chceme, prošli jsme kontrolou zavazadel. Ptáte se jak vypadá etiopské letiště? Nedá se říct, že je vyloženě moderní, ale rozhodně to je dobrý standard. Je tam rozhodně živo, všude jsou otevřené obchody a stánky, do toho muslimové pokládají koberečky a klaní se směrem k Mekkce, chodí tam hromada uniformovaných lidí, kteří vypadají trochu jako v barevném pyžamu a za oknem neustále něco přistává nebo startuje. Do druhého letadla jsem se těšila o trochu víc i proto, že to byl denní let, takže byla možnost i něco vidět za okýnkem. Další pozitivní věc byla i to, že letadlo nebylo plné, takže se snížil hluk od cestujících a dalo se dobře spát. Teda já spala. Jenda většinu letu fascinovaně pozoroval mraky.

Cestou jsme se snažili nepřemýšlet nad tím, jak to bude, až doletíme na místo určení. Bude tam opravdu někdo čekat? A jak ho poznáme, když ti afričani vypadají všichni stejně? A co budeme dělat když tam nebude wifi a nebudeme se moct s nikým spojit? Nejdřív nám ale vstoupily do cesty jiné překážky k řešení, jako měření teploty, vyřizování víz a čekání ve frontě kde bylo údesný vedro. Zvlášť nám, kteří jsme vyráželi z Brna s doprovodem sněhu. Asi že jsme prý v Africe no..

První kroky Zambijskou zemí

Po překonání všech překážek, nastal čas, na zodpovězení původních otázek. Afričanů tam byla spousta, ale nikdo nevypadal že na nás čeká, no a wifi tam sice byla, ale nedalo se na ni připojit. Takže nám nezbývalo než se obléct to letního outfitu a čekat jak to dopadne. Jenda, jako muž činu, začal okukovat lidi, a okukoval je tak dlouho, až našel toho správného! Otce Chrise. Jeho radost se shledání byla srovnatelná s tou naší. Chudák tam na nás čekal už aspoň hodinu.

Po potřesení rukou a úvodním selfie „aby mu věřili, že Jan a Anna opravdu dorazili“, jsme se vydali na cestu do salesiánského centra v Lusace. Cesta by díky africkému stylu jízdy – mám větší auto, uhni! – trvala docela chvilku nebýt dopravní zácpy, kterou jsme chytili kousek od letiště. Měli jsme tak aspoň příležitost něco se dozvědět, naučit se pár nových anglických nadávek a zjistit, že Chris je asi ten nejrozřehtanější farář, jakýho jsem kdy potkala. Nakonec jsme se úspěšně vymanili ze zácpy a jeli jsme do obchoďáku nakoupit simkarty a směnit peníze. Chris byl tak laskavý, že nám pomohl všechno zařídit a my tak mohli sledovat jeho ostrovtip v akci. Po oběhání všech nutnostní jsme vyrazili retardér neretardér do centra. Neuvěřitelně nás překvapilo, jak se Zambie zelená. Všude rostou prapodivné stromy a palmy, zelená travička, a vůbec se to všechno tváří jakože evropan má předsudky, když si myslí, že Afrika je vyschlá.

Přijetí v centru

V centru se nás moc hezky ujali, dali nám vodu, pokoj a následně i svatý klid, abychom si mohli odpočnout po cestě. Asi viděli ty kruhy pod očima, na kterých se dalo houpat. Po účasti na večerních modlitbách (kde jsme oba zdárně plavali v anglickém breviáři) a po pochodovém růženci (kde jsme se ani jeden neuměli pomodlit anglicky ani otčenáš, natožpak, abychom uměli ostatní modlitby), byla zasloužená večeře. Rýže, zelenina, maso, salát… prostě mnohem lepší večeře, než jaké by se ode mě dočkal Jenda doma. U večeře (protože jsme oba tak strašně zdatní v angličtině, žejo) pro nás nebyl žádný problém vést politické debaty s ostatními kněžími. Po té, co jsme si vysvětlili jak je to u nás, u nich (Polsko a Peru), a v Zambii, nám bylo popřáno dobré noci a my tak mohli jít zalehnout pod moskytiéru a usínat za zvuků žab.

Menu