Ptal bych se, ale říkali neptej se

Nejzáludnější otázky bez odpovědí – zatím.

Než jsem odjel na Papuu, setkal jsem se s dvojicí antropolog a geograf, kteří roky jezdí dělat do místních krajin výzkumné výpravy. Jedna z mnoha rad, které jsem od nich dostal byla: „Neptej se proč.“ Čas plynul a za mnou je první víc než měsíc v zemi, které se někdy přezdívá „land of unexpected“ a na tuto radu si často vzpomenu. Nicméně jsem tu hostem, na věci přece jenom stále nahlížím ze své středoevropské perspektivy a nepřísluší mi tedy hodnotit místní zvyklosti ani pravidla. Otázky ale zůstávají, a tak mi nezbývá nic jiného než si jako memento opakovat scénu z Lotranda a Zubejdy: „Ptal jsem se, ale říkali, neptej se.“

Tady dávám k nahlédnutí soupis pro mě nejzáludnějších otázek:

  • Proč v kostele musí sedět muži a ženy zvlášť? To jest muži na pravé straně a ženy na levé, když třeba ve třídě mohou sedět pohromadě?
  • Proč ve škole platí bambilión pravidel, když stejně nikdo nedohlíží na jejich dodržování?
  • Proč nikdo neřekne malému dítěti, že hrát si s mačetou, která je delší než ono samotné, není nejlepší nápad?
  • Proč mají studenti a studentky zakázáno se společně mezigenderově bavit při odpoledním čase na sport, když se stejně dobře mohou bavit kdykoliv jindy a hrát společně jakýkoliv sport taky nevadí?
  • Proč člověk s ránou nepřijde do ošetřovny hned, ale až ve chvíli, kdy mu z ní teče hnis?
  • Proč nikdo neřekne 13 letému klukovi, že by bylo lepší, kdyby si nehty ostříhal, než namaloval lakem na nehty?
  • Proč si lidi místo důkladného vyčištění rány čistou vodou nasypou dovnitř kapsli amoxicillinu?
  • Proč si místní kluci myslí, že když si nechají udělat obřízku, tak je to ochrání před pohlavně přenosnými chorobami?
  • Poslední proč mně nedá spát. Na to, že malé děti v ošetřovně pláčou i když jim řeknu, aby si stoupli na váhu, jsem si nějak zvyknul, ale proč přede mnou utíká i černej pes, když bílej hned vedle něho zůstává sedět?
Menu