Po více jak půl roce v Albánii se, z mého pohledu, blížím do cílové rovinky – čeká mě poslední měsíc školy a pak prázdninové aktivity. Ve vzduchu i mezi dětmi a sestrami je cítit léto. Čas na to, se trochu ohlédnout. Na první pohled se totiž nic zvláštního neděje. V kontextu celého půlroku to ale vypadá trochu jinak…

Ač se na první pohled zdá, že život tady jede ve svých kolejích a nic moc zvláštního se nemění, při pohledu zpět vidím hodně změn – v mých představách, reakcích, jazyku, a vlastně všem, co tu dělám. Když porovnám první měsíc služby tady s dnešním dnem, skoro se nestačím divit, co všechno se za tu dobu změnilo… Nejmarkantněji je to vidět na jazyku. Jak jen mi dělalo problém vyslovit „përalla“ (pohádka), slovíčka se mi pletla, ve školce jsem dětem nerozuměla ani to, že se chtějí jít napít. Teď dokážu předčítat pohádkovou knížku Leandrovi, vysvětlit dětem, že se něco nedělá a proč, pochopit vtip nebo se trochu zapojit do konverzace. Každopádně k plynulé mluvě mi tak ještě 2-3 roky chybí. A zájmena „on“ a „ona“ si pletu pořád. Ze začátku jsem správně neodhadla úroveň dětí na klavíru. Chtěla jsem po nich mnohem těžší věci, než byly schopni, jakožto naprostí začátečníci, zvládnout. I to se trochu urovnalo a já musela hodně slevit. Teď už hrajeme i těžší skladbičky a dělají radost mně i těm dětem.

Školka by byla kapitola sama pro sebe.

V prvních týdnech jsem měla být více nápomocná při zvládání dvou neposedných kluků. V průběhu času, kdy jednoho si vzala pod křídla jiná asistentka, a s druhým ve třídě téměř nešlo pracovat, se rozhodlo, že budu s Leandrem po celou dobu jeho pobytu ve školce (cca 3 hodiny) mimo třídu a děti a budu se snažit s ním pracovat samostatně a učit ho komunikovat a spolupracovat s jednou, dospělou osobou – totiž se mnou. Byla jsem zprvu dost vyděšená, ta představa mi přišla nereálná, nevěděla jsem, co budu ježkovi voči dělat tři hodiny s klukem, co neposedí, neposlechne, nereaguje na zavolání… Realita naštěstí nakonec nebyla tak černá – a po pár týdnech jsme si oba zvykli a je nám spolu moc fajn. A je pro mě největší odměnou, když vidím drobounké pokroky, které dělá. Méně se vzteká. Nechá si rychleji věci vysvětlit. Je schopný na mě počkat, když na něj zavolám. Vydrží u předčítání pohádky klidně i 10 minut. Wau. Tohle všechno pro mě bylo ještě před dvěma měsíci nepředstavitelné. Dalším krokem je začít ho včleňovat pomalu do kolektivu… tenhle oříšek už ale asi bude louskat někdo jiný příští školní rok.

Další změny:

• zhruba vím, kterou sestru o co požádat, abych se dobrala výsledku co nejrychleji;
• nenaštve mě pozdní příchod dětí na klavír, nebo jejich úplná absence;
• přestala jsem se bát psů na ulici, následně se jich bát začala a nyní se strachu opět pomalu zbavuju;
• vím, že nemusím být na místě srazu o 10 minut dřív. Stačí o minutu a stejně jsem první;
• slovo „autorita“ už v mé přítomnosti není pro děti tak cizí, občas i dávají pozor a poslechnou mě;
• děti na angličtině jsou klidnější, občas mi udělají překvapení v podobě srdíčky popsané tabule. Upovídané jsou ale pořád stejně;
• ze zimy se stává teplo a mikinu jsem téměř ze dne na den vyměnila za letní tričko a kraťasy;
• volejbal hraju pořád stejně bídně jako dřív (uznávám, tohle není změna);

Nejen změny stavu je dobré zhodnotit

Rozdíly vidím i mezi původními představami a každodenní skutečností tady. Největší neuskutečněná představa je ta, že jsem chtěla mnohem víc času trávit s holkami z intru, víc je poznat, být víc součástí jejich života. Bylo to pro mě ale už od začátku těžší, než jsem čekala, určitě v tom hrála roli jak jazyková bariéra, tak uzavřenost některých z nich, tak taky moje nesmělost a malá průraznost. Teď, po půl roce, mám dojem, že by některé i stály o to si se mnou víc povídat, navzájem se víc poznávat… Totéž vidím i u pár děcek z kostelní scholy nebo od salesiánů. Optimální řešení vidím v tom zůstat tady ještě další rok 😀 (toto řešení ale neuskutečním, takže budu muset vymyslet jiné). Určitě jsem studnici změn, představ a nově nabytých zkušeností nevyčerpala. Tak třeba zas někdy příště.