Stavím tedy jsem

Přečtěte si, jak se „středně mladý“ projektant, ocitl na dobrovolné službě v Benguele, pobřežním městě Angoly, hluboko v subsaharské Africe.

Vše to začalo u kamaráda. Ona každá zajímavá věc začíná u kamarádů. Tímto kamarádem byl Vašek (zvaný též Rampa), který se rok přede mnou připravoval na svou dobrovolnou službu v Bulharsku. V té době jsem koketoval s portugalštinou, vrátil jsem se z Brazílie a zamýšlel se, jakým směrem se bude můj život ubírat dál. Vašek mě pozval na svou oslavu ku příležitosti vysílání nových dobrovolníků do světa. Samotné slavnosti předcházel neformální večer se všemi dobrovolníky a také vrchním představeným všech dobrovolníků z Říma. Tímto představeným byl padre Martin, salesián z Uruguaye, který v Angole strávil 30 let, a o kterém během své dobrovolné služby ještě mnohokrát uslyším. Z osazenstva jsme to byli právě my dva, kdo jsme mluvili portugalsky, a tak jsme konverzací o Angolských poměrech strávili velkou část večera.

Když se nad tím zamýšlím, mé cestě do Angoly předcházelo mnoho zvláštních náhod, včetně tohoto setkání, díky kterým jsem mnohem později zvolil Angolu jako místo, kde chci pracovat pro salesiány. Následující rok byl ve znamení příprav. Každý měsíc se dobrovolníci scházejí v některém ze salesiánských domů, aby se naučili věcem okolo dobrovolné služby. Po vánocích došlo k jasnému rozhodnutí a kontaktům s přijímací organizací. Přestože program Cagliero, který salesiánské dobrovolníky zaštiťuje, funguje již pěknou řádku let, byl jsem prvním českým dobrovolníkem, který se měl takto vydat do Angoly a možná i prošlapat cestu dalším. A tak jsem po roce příprav oslavil také já své vyslání do světa, a již pět dní po slavnosti nasedl do letadla směr Angola.

Víte, celý rok se připravujeme na onen kulturní šok a stres ze změny prostředí a kultury, ale když vystoupíte z letadla a zažijete (a taky ucítíte) Afriku kolem sebe, jde o mnohem intenzivnější zážitek, než na který Vás připraví cestopisný dokument nebo sebelépe ilustrovaná knížka. Luanda, hlavní město Angoly, ve kterém jsem strávil první týden aklimatizací, je jednoduše obří mraveniště lidí a aut. Všude kolem jsou samí černí, kteří se na Vás dívají se stejným zájmem, jako vy na ně. Doprava je jedna velká zácpa. Všudypřítomný prach si okamžitě uvědomujete a svůj díl tu za přispění vedra dělá i nedostatečné odpadové hospodářství (jak lze kulantně nazvat hromady odpadků podél cest). Luanda má i svá krásná místa pro bohaté členy ropných firem. V těchto částech ale není pro salesiány, věnujícím se dětem z ulice, příliš práce. Jejich největší dílo asi leží uprostřed Lixeiry (smetiště), obrovského slumu, nad jehož nízkými chudými domky se tyčí třípatrová škola a centrum pro lidi ze slumu.

Už za týden ale mířím na jih do Benguely, kde budu pomáhat padremu s plánováním a výstavbou nových center, škol a kostelů v rychle se rozrůstajícím městě. První nejkritičtější měsíc mě tu doprovází dvě Slovenky, které zde působily rok přede mnou a už zde znají každou díru v silnici. Právě díky nim se tu dokáži rychle zorientovat a zapojit se do komunity mladých. V čele salesiánů stojí padre Filiberto, Španěl a důležitá postava pro celé jejich dílo v Africe. Salesiáni tu mimo jiné spravují školu, profesní centrum a formaci nových řádových kněží. Brzo si zvykám na denní rytmus komunity a začínám projektovat.

Jednou ze slabin dobrovolníka jsou bezesporu přehnaná očekávání od své dobrovolné služby. Mnozí z nás bychom se rádi viděli jako zachránci Afriky, jakoby lidé zde jen čekali, až jim nějaký Evropan ukáže, za který konec se drží motyka. Naštěstí díky dobré přípravě mě podobné nutkání rychle přechází. Věci v Africe zcela určitě nefungují tak, jak jsme zvyklí my Evropané. Ale důvody, proč tomu tak je, jsou daleko širší a hlubší. Aby jim člověk alespoň zčásti porozuměl, musí se zastavit a pár měsíců jen poslouchat. Dozví se tak, jakým stresem například prochází mladí lidé ve své rodině nebo ve své vesnici, a co je nutí ji opustit a skončit na ulici. Zjistí, jak se válka podepsala na společnosti, a to jak ve zlém, tak překvapivě i v dobrém. Najde církev v plné síle, pomáhající potřebným, vzdělávající a zabezpečující některé základní společenské funkce, které dnes v naší zemi zcela přebral stát. Je toho opravdu mnoho, co se člověk naučí během své dobrovolné služby, a nakonec si i uvědomí, že svou prací možná nezbavil Afriku nemocí a chudoby, ale sám snad lidsky i trochu povyrostl a dospěl.

Téma Afriky je daleko širší a určitě by stálo za delší povídání. A to od způsobu, jakým tu např. loví místní rybáři, přes neznámou faunu a floru až po místní křesťanskou víru a její vztah k tradičnímu náboženství. Věřím, že čas na to jistě najdeme, až se vrátím a budu součástí formace nových dobrovolníků. Snad někteří zamíří i do tak jazykově a kulturně exotické země, jakou je Angola. Budeme mluvit nejen o ní, ale i o jiných vzdálených koutech a jiných příbězích. O koutech, kde dobrovolníci nechávají nejen část svého času a práce, ale i část svého srdce.

Pavel alias Hugo Baskerville

 

Menu