Vstávat v půl pátý ráno a plahočit se zmrzlými ranními Pardubicemi? Ano, i to je někdy potřeba pro získání povolení k pobytu v Bulharsku. Jak to vlastně ale celé bylo?

Příjezd 

Po úspěšném stopování z Prahy otvírám v Hradci mobil abych napsal, že budu mít zpoždění, přičemž vidím, že takové zprávy tam jsou už nejméně tři. Tak dobrý, nejsem sám, už nemusím pospíchat. V prvních chvílích po příjezdu zjišťuju, že ty baterky, šátek a teplý oblečení co jsme si měli zabalit, si opravdu všichni vzali. Až na mě. Konspirační teorie o nočních bojovkách a stopovačkách už jsou v plném proudu. No co, tak uvidíme…

Přednášky 

Nabitý program každého Cagliero víkendu je naplněn přednáškami. My jsme ještě večer začali rovnou rozvojovou psychologií. V sobotu jsme pokračovali psychohygienou a přednáškou o Indii, které jsme se věnovali tento víkend pozorněji.

Na vlastní kůži

„Haló, vstávat!“ „Cože? Co se děje?“ „Don Bosko vás potřebuje!“ Otevírám unavené oči a se zjištěním že je teprve 4:30 ráno se ploužím dolů po schodech. Jestli mě Don Bosko opravdu potřebuje, tak teda dobře. Po zařízení pasu a projití kontrolou jsme odváženi se zavázanýma očima někam do neznámých tichých Pardubic. Sněží, nikde nikdo, choulíme se do šál a bund a za nedlouho otevírá bulharský krajský úřad, kde si máme vyřídit papíry k pobytu. Papíry půl napůl v angličtině a bulharštině vyplněny, ale všem je jasný, že to rozhodně není konec. Ještě nás čeká sehnat potvrzení o dobrovolnictví, udělat si snídani, naučit se bulharský tanec a uplatit paní za překážkou na úřadě. Když jsme se vrátili a úspěšně prošli hraniční kontrolou, měl jsem pocit, že už je odpoledne a ono bylo teprve 9 hodin. Myslím však, že žádná přednáška by nám o tom nemohla říct více, ani lépe.

Co následovalo

Další složkou nabitého Cagliero programu je duchovní program a skvělé jídlo. I když se to může zdát jako dvě naprosto odlišné věci, obě nás drží a posilují v další přípravě na dobrovolnictví. Mše v angličtině a buřtguláš bylo přesně to, co jsem potřeboval po tak náročném ranním výkonu.

Spojení Česko-Indie

„Neslyšíme vás, musíte si zapnout mikrofon“ Připomnělo mi to dávné časy distanční výuky. Avšak s rozdílem, že tentokrát jsem se opravdu těšil. Dobrovolnice, které momentálně působí k Indii, si na nás udělaly čas, abychom se mohli zeptat na to, co nás o službě zajímá.
I když už jsme se rozloučili, spojení Česko-Indie úplně neskončilo. Pokračovali jsme skvělou večeří, která oproti minulému víkendu nebyla jen o jezení rukama, ale také o sezení na zemi. Po večeři jsme si ještě vyzkoušeli, jak by se nám líbily indické slavnosti, spoustu proslovů a pak tančení tamějších tanců. No, myslím, že by se mi Indové za můj taneční výkon asi vysmáli.

Loučení

Náš víkend končí skvělou mší s místními a uvědoměním, že čas rozhodnout se, zda opravdu bude každý z nás chtít vyjet, či ne, se přiblížil. Tak třeba už za měsíc.

Jakub Melichar, dobrovolník v přípravě (edit. SADBA)