Zpožděný vlak drkotá večerem k Hradci Králové. Pole za oknem září zlatem a v postním tichu člověk slyší, jak se příroda proměňuje. I pro nás, dobrovolníky v přípravě, se teď otevírá nová kapitola…

Od posledního rozlišovacího víkendu ve Fryštáku naše počty prořídly. Hned po příjezdu do salesiánského domova mládeže nás vtáhne do děje „livestream“ do Afriky. Dobrovolnice Maruška, která teď učí ve škole v Keni, nám vypráví o svém běžném životě, radostech, těžkostech i „létajících červech“. Den zakončujeme společnou modlitbou křížové cesty v místní kapli.
Druhý den se noříme do náročnějších témat. Seznamujeme se se směrnicí, podle které se v salesiánském prostředí chrání děti. Exdobrovolnice Marie nás bere za balkánským sluncem k úpatí Prokletých hor na severu Albánie. Sdílí zkušenosti ze své služby ve školce uprostřed cizí země, bez znalosti zdejšího jazyka. K obědu ochutnáváme albánské speciality připravené zkušenými šéfkuchaři z týmu bývalých dobrovolníků „exáků“.
Odpoledne přichází za dusotu koňských kopyt exdobrovolník Adam. V tradičním mongolském kabátci, jako by koně zaparkoval venku a na botách měl ještě prach mongolských stepí. Přibližuje nám život v zemi, kde lidé žijí v jurtách, kde se až k obzoru táhne nekonečné moře trávy a obloha je věčně modrá.

První pomoc

Pak přichází doktor Drlík, protřelý cestovatel a účastník několika lékařských misí v Africe. Začíná nenápadně – základy první pomoci. Pak plynule přejde k výčtu nemocí a nebezpečí, která nás mohou během služby potkat – jedovatí hadi, malárie, vzteklina, infekce. Polévá mě studený pot. Vypráví o šamanech a magii, o střetu dvou světů, ale i o tom, že navzdory všem rizikům je to především domov konkrétních lidí. Lidí, kterým během naší služby můžeme darovat čas a důstojnost. Odpoledne dostáváme jazykové testy a čekají nás rozhovory s „exáky“, také v angličtině, které otestují naše jazykové dovednosti.

V mongolském duchu…

U tradiční mongolské večeře si nad horkým vývarem s kusy masa připadám jako kočovník v jurtě. Večerní modlitba probíhá v zahradě – pod dohledem zářící sochy Panny Marie, která vystupuje ze tmy jako maják. Noc je chladná, pod nohama šustí tráva a ozývá se rytmická modlitba růžence. Jako ve snách chodíme po temné zahradě a s hvězdami na noční obloze jako bychom tvořili jednu velkou konstelaci.
Kulturní večer proběhl za zvuku hrdelních zpěvů. Cvrnkáme po podlaze kozí zápěstní kůstky, které Adam v igelitce propašoval do Čech, zkoušíme psát mongolské písmo a řešit hlavolamy. Když večer s únavou uléhám, ve snech kráčím tmou mezi klubky hadů za štěkotu divokých psů a bzučení tropických komárů.

Interkulturalita a rozloučení

Třetí den začínáme přednáškou o interkulturalitě s Pavlem „Gambim“ Ženíškem. Jako milý strejda u piva nám vysvětluje, že v různých kulturách platí jiná pravidla pro dotek, osobní prostor a oční kontakt. Pak míříme na mši do místní farnosti. Venku je slunečný jarní den, ale uvnitř kostela je pod nulou. Při zpěvu nám od úst stoupá pára a přesto vyvoleným mluvčím naší skupiny září tváře, když mluví o svých motivacích k dobrovolné službě. Po mši stojíme venku na slunci s hrnkem kávy v ruce a pomalu nám dochází, že víkend už je skoro u konce.

Na závěr proběhne rychlá porada ohledně programu příštího ostravského víkendu, kde budeme plánovat odpolední program pro děti. Když se pak vlakem vracím domů, mám pocit, že ve mně zůstala směs nervozity a radosti, ale hlavně tiché jistoty. Jistoty, že i přes veškeré výzvy a strachy spojené se službou jsem opět blíž tomu, k čemu mě Bůh povolává.

 Jakub Trojánek, dobrovolník v přípravě