Marie Anna Kapicová je na dobrovolnické službě v Bulharsku už třičtvrtě roku a hodně se už naučila – hlavně trpělivosti, neidealizovat si věci, vystupovat z komfortní zóny, ale také zvládat věci bez jistoty domova, což je dalším důvodem, proč pro ni má dobrovolnictví hodnotu. Hlavní náplní její práce je pomáhat dětem s doučováním, trávit s nimi volný čas a účastnit se výletů a táborů, což podle jejích slov není vždy jednoduché.
Aktuálně jsem v Bulharsku jako dobrovolnice, protože jsem chtěla dát svůj čas a energii tam, kde to může něco změnit.
„Jsem tu díky organizaci SADBA, která mě na tuto službu připravila a provází mě po celou dobu. Moje výdaje jsou sice hrazené z evropských fondů, ale SADBA investovala vlastní prostředky i energii do mé přípravy a péče. Budu ráda, pokud zvážíte podporu tohoto programu, aby i další dobrovolníci mohli pomáhat dětem a mladým lidem vyrůstat v lásce a naději“, píše Maruška.
Pro představu, přímé výdaje na jeden přípravný víkend jsou zhruba 15 000 Kč, dobrovolníci jich absolvují osm před odjezdem a jeden po příjezdu.
Co je dále třeba uhradit:
- 7 000 Kč: Roční pojištění dobrovolníka.
- 3 000 Kč: Odborná přednáška pro dobrovolníky v přípravě.
- 2 000 Kč: Příspěvek na měsíční péči o dobrovolníky během jejich dobrovolné služby.
Vyzkoušejte si zábavně naučný kvíz, který pro vás Maruška připravila a kde se dozvíte pár zajímavostí z Bulharska.
Příběh bulharské Marie od naší Marušky
Chodí k nám do střediska dívka Maria a před půl rokem její rodině zbourali dům. Ne nečekaně – věděli to dopředu. Dokonce den předem dostali dopis, že se bude bourat další den. Když se jich salesiáni ptali, jestli už mají vyklizeno, odpověděli klidně, že je času dost. Že ráno všechno vynosí, že začnou bourat ze zdola. Jenže bagry přijely ze všech stran. A tak si nestihli zachránit vůbec nic. Ani věci, které pro ně měly největší hodnotu.
Dva týdny pak žili ve velkém vojenském stanu, který jim půjčili salesiáni. Město jim následně na půl roku zajistilo ubytování v centru. Teď ta doba končí – a oni pořád nevědí, kde budou bydlet dál. Zvláštní je, že to vlastně neřeší. Žijí dneškem. Zítřek jako by neexistoval.
Maria má staršího bratra Demira. Ten už rok pracuje. Nedávno si přinesl výplatu a dokonce si vzal půjčku, protože chtěl rodině pomoct – chtěl zařídit nové bydlení. Salesiáni ho varovali, ať nedává ty peníze domů. Ať si je nechá u sebe. Demir je ale stejně donesl. Když se vrátil, byly pryč. Rodina je utratila. Nový telefon pro děti, koloběžky, oblečení. Věci, které udělají radost na chvíli, ale nezmění vůbec nic.
A tak dnes Maria drží v ruce iPhone 14. Možná si pouští hudbu nebo natáčí videa. A přitom je dost možné, že za pár týdnů nebude mít kde spát.
Tohle mě překvapilo nejvíc. Ne ta chudoba. Ne ten zbouraný dům. Ale to, jak jinak může někdo přemýšlet o budoucnosti. Jak snadno může zmizet všechno, co by jiný považoval za samozřejmé. A jak se i v takové situaci dá žít dál, jako by se vlastně nic nestalo…
