Naskočit do rozjetého autobusu

Třetí přípravný víkend se nesl ve znamení přednášek, informací a hlavně v očekávání Vánoc.

Jmenuji se Petronela a jsem dobrovolnice v přípravě. Na kurz jsem nastoupila tento víkend, a proto pro mě bylo všechno nové. Když tedy píši zprávu z našeho setkání, bude asi hodně subjektivní. Ráda bych začala tím, jak moc mě potěšilo, když jsem se dozvěděla, že se setkání bude konat v Hradci Králové, kde jsem strávila léta mého studia a mladosti 😀 Do města se vždy ráda vracím, pokládám ho za můj druhý domov. Stejně tak je tomu i při návštěvě salesiánského domu v Kuklenách, ve kterém jsem strávila nejeden víkend před tím…

Před příchodem na přípravný víkend jsem měla obavy z toho, co mě čeká, jak to bude probíhat, jaké lidi tam potkám, a jestli se nebudu cítit vyřazena kvůli tomu, že nikoho neznám a ostatní se už alespoň trochu znají… Už po krátkém času se mé obavy začaly vytrácet, když si mě ostatní účastníci všimli a začali se se mnou seznamovat, podobně i organizátoři. Nejdřív jsme se sesedli všichni v kruhu a v krátkosti se představili. Následovala krátká zábavná hra a informace o průběhu setkání (představení téma víkendu – rozvojová výchova, interkultura, misiologie a Afrika), večeře, modlitba a přednáška Janči, která se vrátila z Keni. Hodně mě její přednáška zaujala, protože mluvila o vlastních zkušenostech, ukazovala fotky, říkala praktické informace i vtipné historky, a zejména to, jak všechno dělala s obrovskou láskou! Večer byl volnější, tak jsme mohli pobýt spolu, promluvit si s dobrovolníky z minulých let, mít duchovní rozhovor s našimi průvodci, přistoupit ke svátosti smíření.

Sobota se hodně zaměřila na teoretické poznatky z oblasti rozvojové výchovy a interkultury, kterou přednesl doc. RNDr. Pavel Nováček, CSc., odborník na zahraniční vztahy a kulturní zvyklosti jednotlivých společností. Během přednášky s námi skvěle komunikoval a podával i svůj subjektivní obraz na věci, což pokládám za hodně důležité. Myslím si, že takového vysokoškolského pedagoga by chtěl mít každý! Zbytek dne byl zaměřen na Afriku – holky nám představily své svědectví, které si donesly ze svých misijních cest. Jejich prezentace byly přínosné i z toho důvodu, že jsme mohli vidět, že i když byly všechny v Africe, každá to měla hodně jiné – díky lokálním kulturním změnám,odlišným charakterům obyvatel i jiné práci, kterou tam dělaly, kvůli společenství, ve kterém žily. Kromě povídání nám africkou kulturu přiblížily i formou tradičních pokrmů. Vyvrcholením večera byla společná štědrovečerní večeře a obdarování dárky. Ještě nikdy jsem se tak velké večeře nezúčastnila,byla to pro mě nová hezká zkušenost. Jaksi se mně zdálo, že i přesto, že jsem většinu lidí znala jen jeden den, cítila jsem se jako v rodině – přijatá s láskou. Večer končil modlitbou a volním programem, který jsme strávili každý po svém, já jsem chvílemi zpívala s holkami, chvílemi jsem mluvila s jednou z vedoucích Maki a dalšími. Večer došlo na otestování naší odolnosti v rámci africké veřejné dopravy. Společně jsme „nastoupili do afrického autobusu“ a naším cílem bylo přežít cestu s kufrem na klíně, jízdním kolem nad hlavou, slepicemi, dotěrnými prodejci všemožných cetek a to vše v úmorném africkém vedru.

I neděle, kdy naše setkání končilo, byla naplněná zajímavými aktivitami. Ráno jsme měli přednášku o fundraisingu, o kterém jsem téměř nic nevěděla a nikdy ho nevyužila… proto informace o něm byly pro mě hodně přínosné. Pak jsme se zúčastnili mše v kostele sv. Anny v Kuklenách s místními a poté měli společný výborný oběd, po kterém jsme se rozloučili.

Ráda bych s upřímnou vděčností ještě napsala, jak moc si vážím práce lidí, kteří s ochotou a láskou připravují program. Nedokážu si ani představit, kolik práce a času na to všechno obětují. Také jsem Pánu Bohu vděčná za účastníky kurzu, kteří jsou inspirativními lidmi, a kterým jsem vděčná i za jejich odvahu se do projektu zapojit.

Děkuji a těším se na příště do Rajhradu. Pán Bůh zaplať!

Petronela Zamborská

 

Menu