Ve znamení naděje

“Tak moment, já myslela, že Papua je zásadně patriarchální společnost!” Podivuji se s plnou pusou vajec.

“To se v různých provinciích výrazně liší. V East New Britain se setkáš s matriarchálním uspořádáním.” Objasňuje otec Moise.

“A co to prakticky znamená?” Nedám se odbýt.

“Tak například půda se dědí po mateřské linii. To je dost zásadní. Asi si dokážeš představit, kolik problémů potom mají páry ze dvou různých provincií. Často skončí s ničím. V radách zasedají a rozhodují ženy, ale je pravda, že většinu kroků činí po konzultaci a požehnání manžela.” Rozpovídá se otec.

“Takže tady jsou ženy hlava a muži krk?” Shrnuji situaci.

“Tak dalo by se to říct, pak tu však máme Sandru.” Poznamenává bratr Pio.

“Dámu Sandru,” opravuje otec Juna, “Alžběta II. ji nedávno povýšila.”

“Ano, to je opravdu hlava, krk, ruce i nohy v jedné osobě, královna celé provincie. Vlastní největší obchoďák ve městě a taky podstatnou část půdy na ostrově. Je to hlavní zaměstnavatel a benefaktor mnoha projektů. Při každé slavnosti ji musíš pozvat a nechat aspoň 20 minut na proslov, jinak se objeví nečekána a bude mluvit stejně. Pochází z Malajsie a její vliv sahá po celé zemi, ale tady je doma. S tou si to nechceš rozházet.” Pomrkává významně Moise.

“To zní skoro jako absolutistická monarchie!” Směju se.

“To je čínská mafie, Emily.” Dodává naprosto vážně otec. “Je to dáma s velmi ostrými lokty a hraje vysokou politickou hru a asi se nebojí ušpinit se ruce. Na druhou stranu opravdu investuje do rozvoje kraje, podporuje mnoho škol a o své zaměstnance se stará. Je přísná- zakázala v práci žvýkat betel a když jí oponovali, že to dělají, protože mají hlad, začala všem mimo plat dávat i dost dobrý oběd. Jestli tě však uvidí s ořechem, tak letíš.” Pokračuje Moise ve vyprávění.

“Takže je něco mezi Kmotrou a osvícenou absolutistickou panovnicí. Fascinující.” Uzavíram debatu.

“Mimochodem, jsi připravena na svoje velké zítřejší vystoupení?” Usmívají se salesiáni.

“Něco jsem si připravila, tak snad to bude trochu k tématu…” Zpětně si říkám, že jsem možná měla trvat na podrobnějších informacích o celé akci. Bez znalosti pro kolik a kolika letých mládežníků mluv na téma “Zdraví jako znamení naděje” se náhle zdá býti nedostačujícím popisem. Ještě že jsem si sebevědomě řekla o 90 minut, místo jedné hodiny. Výborná práce, Emilko!

“Neboj se, ať budeš říkat cokoliv, tak je to zaujme. Jsi nová a neokoukaná.” Ujišťuje mě otec. Já bych raději, abych zaujala svou prezentací, nikoliv tím, že jsem mladé a relativně pohledné bílé cizokrajné děvče, ale není dobré si dělat zbytečné iluze.

“Uvidíš, ještě budeš naším hlavním přednášejícím.” Škádlí mě Juna

“To tak!” Směju se.

“Možná budeš jediným přednášejícím…Pamatuj, jsi v zemi nečekaného!” Přisazuje si Moise.

Nastává zmatek a ruch, poslední přípravy před příjezdem mládeže a já se hlásím k nákupnímu týmu, abych s Moisem a studentem Ethanem navštívila onen slavný Sandřin obchoďák Tropicana. Záhy mi dochází, že u snídaně mi saloši nekecali. Stěna za pokladnami je polepená stovkami fotek a novinových výstřižků ilustrující panovninu velkorysost. Neboť nakupujeme ve velkém, zamíříme rovnou do velkoskladu s kancelářemi. Do očí mě bije zaměstnanecká hierarchie- papuánci kmitají, nosí a obsluhují, v první řadě za počítači sedí jak vrabčáci na plotě filipínci a nakonec s výhledem na všechny, ale ve stejné hale Sandra a její rodina. I bez předchozí známosti vám hned dojde, kdo z přítomných je výše zmíněnou vládkyní. Na míru šité šaty, rudá rtěnka a oči jako ostříž, už si to k nám svižným krokem pochoduje a po cestě rozdá několik úkolů.

“Zdravím, otče, co vás k nám přivádí.”

“Dobrý den, nakupujeme na víkend, chystáme setkání mládeže. Tohle je naše dobrovolnice Emílie.” Obratem se stávám živým štítem.

“To je výborné, já práci salesiánů moc podporuji. Už jste měli oběd?” Pálí Sandra jak z kanónu.

“Ne.” Odpovídám oduševněle.

“Najíme se spolu. Jdeme.” Moise se omluví, že se připojí, až vyřídí obchod a šibalsky na mě mrkne. Já posunkuji, že nechci zůstat sama, ale to už si musím popoběhnout, abych naši dámu dostihla. Z obchodu se po schodech dostáváme do patra, kde je vybudovaný luxusní apartmán. Přecházíme kuchyní, kde u sporáku potkávám pana manžela a několik sloužících. Usedáme v ohromném sálu s výhledem na oceán. Rozhodnu se, že není důvod se nechat vyvést z míry a po vzoru své matky se jmu odebírat základní anamnézu. Naproti mě sedí žena, které je prototypem člověk, který vždy dostane, co si zamane a není zvyklá, že by ji někdo oponoval. Ráda dává svou moc na odiv. Také si však všímám, že opustila svoji zem, aby šla za manželem, který je sice původem také z Malajsie, ale narozen zde. Nemyslím si, že někdy vypne a opravdu relaxuje. Z balkonu sice máváme nádherné jachtě a v kuchyni stojí čtyři ledničky, oběd však zhltne během deseti minut a už se omlouvá, že má další jednání. Co však vím o jejím působení, mnoho lidí jí vděčí za své živobytí či stipendium. Konverzace se přesouvá k Meri Blouse (ty volné šaty, co mívám na fotkách), které jsou v Kokopu oproti Mosbi značně levnější.

“Koupila jsem tu několik jako dárek domů.” Svěřuji se.

“Moje švadlena ti jedny šaty ušije, jen si vyber látku.”

“To není…. děkuji.” Rozpačitě se směji. Jak Sandra řekla, tak se i stalo. Druhý den nám volala, že si šaty můžeme vyzvednout. Já ještě obědvala, když královna odběhla zkontrolovat své poddané. Na cestě našla ještě Ethana, našeho studenta, tak to rovnou poslala taky do sálu na oběd. Ten z toho měl chudák zážitek na zbytek života a stal se tak žhavým drbem na celém internátu. Shrnuto a podtrženo, pokud někdy napíšu knihu, kde bude vystupovat postava Dony Corleone, víte o kom je řeč.

Odpoledne přijíždějí mládežníci z celé farnosti. Nakonec se sejde asi 150 kluků a holek ve věku 12-20 let a akce Wantok Bosco může započít. Provází nás aktivity od válečných pokřiků, přes písně a večerní adoraci. Jako na každém táboře, jde se spát pozdě a já děkuji Bohu, že nemusím vstávat na ranní rozcvičku v pět.

Nastává den D a hodina H

Nadchází velký den, kdy mám pronést něco moudrého a zajímavého. Ještě dopíjím kávu, když už mě bratr Pio nahání, že za chvíli mám vystupovat. Vše je zachráněno, když dostávám onen profesionálně působící handsfree mikrofon. Přece jsem nestrávila hraním divadla tolik let pro nic za nic! Ne, teď vážně. Uvědomuji si, že mám ráda výzvy a přednášení (pokud o tom alespoň něco vím) mě baví. Při přípravě jsem si lámala hlavu, o čem mluvit. Chris řekl, že snad se raději vyhnout řečem o drogách a alkoholu, že to poslouchají horem dolem. Neboť nám zrovna skončily zkoušky, vycházela jsem ze zkušeností v Gabutu a rozhodla se mluvit o bio-psycho-socio-spirituálním modelu zdraví a stresu. Protože mám obecně špatný odhad a zbyl mi čas, přidala jsem pár slidů a aktivit na téma komunikace a asertivnost, jsou témata, o kterých jsem na Papue mnoho neslyšela, ale za těch několik měsíců mi na ošetřovně seděla už pěkná řádka kluků (ale i kolegyň), jenž mi důležitost těchto schopností jen potvrdila.

Dráždí mě poznámky typu: “Jak jsme na tom Západě přecitlivělí, to ty “primitivní” země ví, o čem je život a neztrácejí čas samým kecáním. Tady je to samá inkluze a jedna deprese za druhou, podívejte se na ty černoušky co nemají nic a smějí se!” Svou odpověď bych sice mohla shrnout v jednom lidovém exkrementovém výrazu, ale zachovám si tvář a odpovím slušně. Inkluze se tu opravdu neřeší, protože zdravotně postižení jsou po celý život zavřeni doma a do společnosti se nepodívají, natož aby mohli studovat. Do kostela nosí jedna babička asi šestiletého kluka. Je to pro něj jedna z mála příležitostí účastnit se setkání komunity. Paní se o svého vnuka láskyplně stará a modlí se za zázrak. Kam jde, nosí ho v náruči, ale jak dlouho bude schopna rostoucího hocha uzvednout? Klučina je bystrý, výřečný a ve třídě by nejspíš předčil mnohé, ale teď jen leží na podlaze sabamského kostela, pláče a křičí: “Chci chodit!Já chci chodit!” Myslela jsem si, že bychom mu mohli koupit alespoň vozík, aby se přeci jenom mohl trochu pohybovat. Společnost však takové, jako je on, nepřijímá. S vozíkem či bez, venku se pohybovat nemůže. To samé platí pro lidi s mentálním hendikepem a psychiatrickým onemocněním. Myslíte, že papuánci netrpí depresemi, úzkostmi, roztříštěnými rodinami nebo komplikovanými vztahy? Samozřejmě, že ano. Rozdíl dlí v jménech a příčinách, které situacím přiřadíme. Bohužel, často mnoho problémů zůstává beze jména. Jen pomalu se pojem o domácí násilí dostává do povědomí společnosti. Kolik synů a dcer (stejně jako u nás) vyrůstá zneužíváno, bito a vydíráno rodiči, strýčky a dalšími. Často vídám stejné vzor: teenager s přísným až krutým otcem osciluje mezi zakřiklým nejistým mladíkem a výbuchy agrese, které jsou více či méně ničivé pro něj samotného a okolí. Rodičům se neodmlouvá, nech si vše líbit a mlč. Není se pak čemu divit, vždyť každý tvor zahnaný do kouta, kouše.

A tak jsem mluvila o zdraví, tom fyzickém i psychickém. O sebeúctě, protože jak se máme starat o někoho, kdo se nám oškliví. Tvrdila jsem, že emoce nejsou naším nepřítelem a že je dobré dát jim jméno. Bavili jsme se o tom, jak na nás působí stres a proč je psychohygiena tak důležitá. Uvědomuji si, že jsem získala pozornost i spolupráci svých mladých posluchačů. Do svého výstupu položím veškerou energii, plně se soustředím na tento okamžik. Vím, že mluvím lépe, pokud opravdu věřím tomu, co říkám. Těší mě, že se podařilo nastavit interaktivní atmosféru, takže děcka se trochu rozhýbou. Ani jsem se nedostala ke komunikaci a asertivitě, mých devadesát minut vypršelo a už se s publikem loučím a přeji jim mnoho štěstí a úspěchů v dalším životě. Když v tom mi klepe otec Moise na rameno.

“Pamatuješ, jak jsem říkal, že možná budeš naším jediným mluvčím?” Usmívá se od ucha k uchu.

“To byl vtip, že jo? Že jo?!” Valím na něj výhružně oči.

“Eh. Země nečekaného, jel jsem vyzvednout následujícího přenášejícího, ale jakmile mě viděl, tak utekl. Koukal jsem, že ti ještě pár slidů zbývá. Zvládneš dalších 90 minut teď nebo raději po obědě?” Jiskří Moise.

“Lepší je navázat rovnou po přestávce, když už jsou na mě naladění.” Přijímám výzvu. A tak se za 15 minut vracím na pódiu a děkuji Bohu, že mě jeho prozřetelnost vedla připravit si více aktivit. Mladí byli naprosto skvělí a přinesli mi velkou radost. Nevěřila jsem, že vydrží dávat pozor tak dlouho, ale myslím, že většina se ranní tříhodinovku užila a mě těšilo, že jsem mohla být ve Vunaboscu užitečná.

Ve znamení naděje se nesl celý víkend

Opravdovými hrdiny byli organizátoři, kteří dlouhé dny i noci neúnavně pracovali, aby připravili co nejlepší zážitek. Díky kempu Wantok Bosco jsem měla tu čest poznat Lucy. Jak bych vám tuhle dámu přiblížila. V komunitě se zmínila, že jedna z vedoucích by si se mnou ráda promluvila, protože slyšela, že studuji medicínu. Lucy vede mládež ve své malé vesničce uprostřed buše (doslova, byla jsem tam). Moderuje tento event, stará se o mladší účastníky a v neděli už má pěkné kruhy pod očima, z tváře jí však nemizí laskavý úsměv. Všimla jsem si jí, ještě než jsme si pořádně promluvily, ale poté, co se mi svěřila se svým příběhem můj obdiv jen vzrostl. Lucy se oba rodiče zřekli a adoptovala ji jedna rodina, ještě když byla batole. Po několika letech se však pár rozvedl a o dívku se začali starat její biologičtí prarodiče. Za nějakou dobu se jí ujali další manželé, ovšem po pár letech matka zemřela a Lucy se opět vrátila k babičce a dědečkovi, ke kterým si vybudovala vřelý vztah. V rodinách pomáhala s mladšími sourozenci, starala se o děti v kostele a ve škole vždy vynikala. Po deváté třídě dostala nabídku stipendia v Indonésii, ale zrovna ten rok zemřel dědeček, takže zůstala s babičkou, o kterou pečovala sama. Lucy studuje střední ve své rodné provincii a sní o tom, že se stane lékařkou. Za nedlouho však přichází i o babičku a putuje tak k první adoptivní rodině, která ovšem čelí finančním problémům, takže školné platí s odřenýma ušima. Lucy se vzdává snu studovat vysokou školu, nachází práci v obchodě jako prodavačka a většina výplaty padne na uživení adoptivní rodiny, která z ní postupně saje víc a víc peněz. Lucy si nestěžuje, tvrdě pracuje a ačkoliv by měla veškeré právo i příležitost zaujmout roli oběti, dělá přesný opak a do života druhých přináší úsměv a lásku.

S otcem Moisem jsem probírala její příběh a osud, koneckonců salesiáni ji znají mnoho let. Moise ji přesvědčil podat si přihlášku na univerzitu, kdyby nevyšla medicína, ráda by se stala učitelkou. Doufám, že naše setkání ji v tomto snu podpořilo. Jsme nadále v kontaktu a pokud opravdu zasedne zpět do školních lavic, slíbila jsem, že o školné se postaráme. Jak její příběh bude pokračovat je otázkou, ovšem přes důvěryhodné kontakty bych Lucy ráda dala trochu naděje. Pevně věřím, že lidé jako ona tvoří budoucnost této země. Víkend o Znameních naděje skončil a já nasedla do letadla směr Mosbi. V tichosti vzpomínám na všechny ty majáky naděje, se kterými jsem se v posledních měsících setkala. A stále silněji ve mně hlodá myšlenka, že vidět naději kolem nestačí. Jsme vyzváni k úkolu mnohem většímu – znamením naděje být.

Menu