Velikonoční pětiduum

Dřív než stačila odejít radost ze získaného pracovního povolení, díky kterému tu už nemusíme být nelegálně, přišly Velikonoce.

Velikonoce jsme samozřejmě slavili uprostřed komunity, takže v dost komorním duchu. Nedá se ale říct, že by jim to nějak ubralo na svátečnosti nebo důstojnosti. První půlku Zeleného čtvrtku jsme sice strávili prací jako obyčejně, ale jeho druhá půlka už byla plně věnována mši (nohy se nemyly, protože by jednoho z učedníků musela představovat žena, což by u některých tradičnějších bratří mohlo vyvolat tik). Vzhledem ke slavnostnosti tohoto svátku, jsme zpívali některé písně i anglicky, takže jsem si asi poprvé mohla zazpívat něco, čemu jsem rozuměla a věděla (aspoň trochu) jak to správně vyslovit.

Herecké výkony Aničky

V pátek jsme se účastnili křížové cesty. Ta, jak jsme se asi minutu před akcí dozvěděli, měla být hraná. Hlavními aktéry měli být aspiranti a já. Aspiranti byli jakžtakž připraveni včetně oblečení a vody s ručníkem pro Piláta, zatímco já ani nevěděla, kterou z postav mám hrát. Nakonec jsem to měla bez přemýšlení, protože jsem hrála všechny ženské role včetně plačících jeruzalémských žen. Mé herecké nadání, ale asi zůstalo zapomenuté v Česku, takže když jsem držela zemřelého Ježíše, spíš to prý vypadalo jako bych zkoumala, kolik má na obličeji pupínků. Mělo to jednu jedinou výhodu, a to, že mi k večeři nechali víc míchaných vajec, abych mohla „nakrmit všechny ty ženy“.

Sobota nám krásně utíkala, zatímco jsme dělali „jarní“ úklid a pekli mazanec a velikonoční sušenky, abychom si ty české Velikonoce nějak přenesli i sem. Musím zde vyhradit trochu prostoru na smeknutí klobouku pro Jendu, který dokázal upéct dva mazance i z místních surovin. Wow! Po takto příjemně stráveném dni, jsem se těšili zpět do komunitní kaple na vigilii.

Vzhledem k tomu, že se tu stmívá čím dál dřív (okolo půl sedmé), začali jsme v osm hodin vlastně úplně noční obřad. Když jsem se nějaký den zpět ptala aspirantů, jak slaví Velikonoce a jestli mají nějaké zvláštní zvyky, dozvěděla, jsem se, že všechno dělají normálně.. Takže když jsem jako první věc po příchodu k ohni viděla, že přinášejí tradiční bubny a pokládají je hned vedle ohně na zem (ne staví, ale pokládají), první co mě napadlo bylo, že je chtějí pálit – asi nějaká tradice. Nakonec jenom nahřívali blány, aby byl zvuk vyšší a líp se jim hrálo. Byla jsem tak poprvé svědkem toho, jak se takový buben ladí.. Na téhle mši se krásně ukázalo, jak místní umí opravdu z plných srdcí a plic slavit. Pohled na ministranty tančící po presbytáři je opravdu nezapomenutelný. Doufám, že to zažiju i někdy v Česku, myslím, že by to naše mše naplnilo úplně jinou atmosférou.

 

V neděli jsme si přivstali, abychom na slavnostní mši a následující oběd vypadali co nejvíc k světu. Já jsem se dokonce namalovala, což už tu asi nikdy neudělám, protože jsem se mimo jiné dozvěděla, že mám něco z očima a někteří mě nedokázali poznat (i když tu široko daleko není jiná běloška) a museli si poposkočit, aby jim došlo kdo jsem. Sváteční oběd (před kterým jsme ještě bratrům ukázali papeže během Urbi et orbi) byl opravdu sváteční. A taky obrovskej. Měl hromadu chodů, mezi které se počítaly i lasagne a tři dezerty. Otec Leszek (vyučený kuchař) na tomhle obědě pracoval dva dny a odvedl skvělou práci. Ukázal nám dokonce jeden z polských velikonočních zvyků, kdy si všichni ťukají vařenými vejci ve skořápce. V podání našich aspirantů tenhle zvyk ale skončil jako soutěž, komu vydrží skořápka dýl neprasknout. S Jendou jsme to ale bohužel projeli na celé čáře..

Vyrážíme do ulic

V pondělí jsme měli možnost se zúčastnit procházky s aspiranty. Za tuhle možnost jsme byli neuvěřitelně vděční, protože pro nás není úplně přirozený chodit jenom do práce a domů. A když se člověk může jít v dobré společnosti porozhlédnout po městě kde má tu čest a chvíli žít, tak proč ne? Chingola je takový „malý městečko“, které má asi tolik obyvatel jako Ostrava a je strašlivácky rozlehlý, takže i když naše procházka měla asi 12 kilometrů, podařilo se nám vidět asi tak třetinu.

 

 

 

 

 

Původním cílem naší cesty měl být nějaký hotel, u kterého mají volně přístupnou minizoo se zebrami a dalšími zvířátky. Tento cíl se ale záhy změnil na návštěvu nejvyšší hory Chingoly. Pro nás nebyl ale zajímavý jen cíl naší cesty, ale i její průběh. Měli jsme šanci vidět normální domy normálních lidí (v centru kudy chodíme do obchodu jich moc není) a potkat po cestě taky hromadu našich přátel z oratoře. Chvílemi jsme měli pocit, jakože jsme někde na vesnici, kde každý zná každého včetně nás. Vesnické atmosféře přispěl taky stav cest, po kterých jsme šli. Začali jsme na normální silnici (místy i s osvětlením) a dostali jsme se k prašným polňačkám kličkujícím mezi domky a k pěšinkám v buši. Konečně jsme mohli pořádně fotit, protože v bandě osmi černochů, kteří každý křivý pohled směrem k našemu foťáku přešli úsměvem a semknutím formace, se nemohlo stát, že by byly nějaké nepříjemnosti.

Nejvyšší hora Chingoly byla pořádná skála, na kterou i aspirant pocházející z Chingoly nikdy nevylezl, protože se bál. My jsme se ale nezalekli vlka nic a vyhecovali jsme ty, kterým se nechtělo, takže jsme se nakonec na vrchol podívali všichni. Ze skály byl krásný výhled na přízemní domečky a kopce hlušiny z okolních dolů. Po vrcholovém fotu, jsme chvíli obdivovali děti, které skálu, vyhlazenou nejspíše spoustou generací, používali jako skluzavku.

 
 

Na zpáteční cestě (kterou bych ani omylem nezvládla zopakovat sama, protože jsme se motali různými uličkami) jsme se stavili do obchůdku a na tajňačku si tam každý z nás koupil chlazený nápoj. To byl největší projev svobody a prázdnin, protože celá komunita má zakázáno pít studené nápoje protože údajně kvůli tomu všichni kašlají. Myslím si teda, že příčina je úplně jinde, ale to nechme stranou.

Menu