Anně Šenovské se začíná čas pobytu v zambijské Lusace nemilosrdně krátit. Ve svém šestém dopise nás vezme s sebou na dobrodružné výpravy do Tanzanie a Botswany, zpestřované nečekanými událostmi, dopravními zácpami či záhadnými polskými bacily.

Žijí v Tanzanii sloni? A dají se pozorovat, i když jste zavření na záchodě? A co znamená nová Aniččina přezdívka “Palanga”? Kdo bude pozorně číst, všechno se dozví… Pěkný den, V Zambii nám právě končí měsíční prázdniny a v pondělí nám opět začíná škola, druhý trimestr. A mně se čas nemilosrdně krátí a s nástupem školy to bude můj poslední měsíc v Africe. Před pár dny jsem vytáhla ze zásob svůj poslední zubní kartáček, vyloupla jsem poslední pár kontaktních čoček a vzala poslední pouzdro na kontaktní čočky. Dochází mi zásoby z domu, takže konec srandy. Tento měsíc byl hodně oddychový. Jak jsem psala již v posledním dopise, prázdniny jsme všechny dobrovolnice potřebovaly jako sůl. A tak jsem se vypravila s Polkami a jejich dalšími čtyřmi kamarádkami (dohromady nás bylo sedm) z jejich polské organizace, které dobrovolničí u salesiánů v Kabwe a v Manze, a vydaly jsme se na Zanzibar. Pro mě to byl takový intenzivní kurz polštiny. Výprava to byla vcelku dobrodružná, jely jsme totiž tři dny do Dar-Es-Salámu vlakem. Nejlevnější možnost a měly jsme štěstí, vlak byl zrovna nový, krásný, navíc jsme zakoupily cestu první třídou, poněvadž peněžní rozdíl byl minimální. Navíc vlak v Tanzanii projíždí národním parkem, tudíž jsme zhlédly žirafy, pakoně, zebry, Kasia dokonce tvrdila, že ze záchodového okýnka viděla dva slony, ale moc jsme jí to nevěřily. Poté jsme se přepravily trajektem na Zanzibar a začala nám pohádková dovolená s těmi nejkrásnějšími plážemi a nejazurovějším mořem, nemá cenu cokoliv popisovat, přikládám fotky.   Na zpáteční cestě všechny Polky sklátil nějaký polský bacil, totiž viróza projevující se vysokými teplotami a nevolností, která může nakazit pouze osoby polského původu. Jinak si nedokážu vysvětlit, že mně nic nebylo. K večeru jsme dorazily vlakem do cílové stanice Kapiri-Mposhi, kde na nás čekal bratr salesián z projektu v Kabwe, kde jsme přenocovaly. Druhý den jsem stále churavé účastnice zájezdu opustila a vypravila se na vlastní pěst konečně do Lusaky, už mi začínala chybět. V Lusace byl trochu blázinec, byla tam totiž velká dopravní zácpa a na nádražích nebyly žádné autobusy, všechny trčely někde v zácpě. Tudíž lokální nádraží bylo plné lidí, ale všeho všudy tam byly tak čtyři autobusy, a jakmile nějaké autobus dojel, lidé do něj zběsile naskakovali a až poté zjišťovali, kam vlastně jede. Mně se poštěstilo chytnout hned první autobus, co jel mým směrem, stále mám praxi ze Zlína, kdy jsem zažívala každodenní boje o vmáčknutí se do narvané „třináctky“. Do City of Hope jsem dorazila přesně se stmíváním. A čekalo mě podobné přivítání, o jakém psala Martina ve svém indickém dopise. Holky na mě zdálky volaly mojí přezdívkou „Palanga“*, začaly se kolem sbíhat a pokřikovat na ostatní, že „Palanga je zpátky“, objímat mě a vykládat mi, jak jsem jim chyběla a jak je dobře, že jsem zpět. Po několikadenní pauze Polky rozhodly, že pojedeme do Livingstonu, a přibraly mě s sebou, asi jim přišlo, že na mé polštině musím ještě zapracovat. Tentokrát nás bylo jen pět. Vodopády byly zrovna v největší síle, a to natolik, že to bylo skoro zklamáním. Všude bylo totiž tolik vody, že se nad vodopády držel mlžný opar a skoro nic jsme neviděly, jen občas, když zafoukal vítr, se mlha na moment zdvihla a ukázal se protější sráz s řítící se řekou Zambezi. Aby nám to nebylo líto, vydaly jsme se druhý den na safari do Botswanského národního parku Chobe, místa s největší populací slonů na světě. Opět bylo trochu veselo, když na nás ráno na hranici žádné auto nečekalo a my začaly obíhat jednotlivé safari auta různých společností a ptát se jak chudí příbuzní, jestli nás nevezmou s sebou. Nakonec vše dobře dopadlo a u konkurence jsme dokonce i ušetřily 17 $ oproti původně plánované ceně. O zábavu na celý den bylo postaráno, první půlku dne jsme byli na lodi a pozorovali zvířata ve vodě či u břehu, po poctivém obědě nás naložili do džípu a projeli s námi park. Po návratu si mě zavolala moje sousedka a vyhubovala mi, jak je možné, že jsem odjela do Livingstonu a ani jsem jí neřekla, že jsem jí chyběla. Pak mi pravila, že nemůžu jet zpátky do Německa (trochu se spletla, no), že mi v Zambii najde manžela, co bude dobrý křesťan. Inu, uvidíme, třeba s takovou domů ani nedojedu. Sice s úzkostí sleduji, jak se mi zdejší pobyt krátí, ale na druhou stranu se domů i těším – na poctivé jídlo, a na teplo. Tady se totiž začíná nemilosrdně ochlazovat. Zdraví, Anna Palanga. * Palanga je moje přezdívka, už několik týdnů mi holky nijak neřeknou. Když jsem se ptala, co to znamená, první říkaly, že neví, protože to je v jedné nigerijské písničce a ony tomu nerozumí. Tak jsem jim to moc nevěřila a očekávala, co to bude za sprosťárnu. Nedávno mi ale Juliet řekla, že to znamená „něco, co nemůžeš opustit“.