Už uběhl delší čas, od doby, kdy jsem na konci letních prázdnin přiletěla do Albánie. Utíká to ale rychle, a já bych se s vámi chtěla podělit o poznatky z prvních i pozdějších dnů.

Tak jsem tady

Cesta proběhla, až na počáteční zmatky na letišti, v pohodě. Letěla jsem z Vídně a za hodinku a půl jsem byla v Tiraně, hlavním městě Albánie. Na letišti Matky Terezy mě vyzvedla sestra salesiánka Miki, česká misionářka působící v Albánii. Asi za dvě hodiny jsme dorazily do Skadaru, kde mají sestry salesiánky středisko. Skadar je město přibližně velké jako Olomouc a leží na severu Albánie u hranic s Černou horou.

První věc, která mě překvapila, když jsem vystoupila z letadla, byla, jaké je tady neuvěřitelné horko. První dny to bylo náročné, potom jsem si začala zvykat. Po pár týdnech už se začalo pomalu ochlazovat.

Cítím se tu dobře, od první chvíle se mi tu líbí. Ale taky to není úplně jen tak. Albánština je velmi náročný jazyk, říkám si, že se to nikdy naučit nemůžu. Ale nevzdávám to.

Život v komunitě

V komunitě ve Skadaru jsou tři sestry salesiánky. Je to jedna ze tří komunit sester salesiánek v Albánii. Další se nachází v Tiraně a poslední v Talle. Každý den ráno chodíme na mši. Jen v albánštině, na mši se hůř soustředí, ale tak to prostě je. Třeba se za rok naučím i nějakou albánskou modlitbu

Večer se sestry modlí breviář. Zatím nejsem schopná číst albánštinu v takové rychlosti, takže většinou jen sleduju očima a chytím sem tam nějaké slovíčko. Jeden den jsem se v textu ztratila hned na začátku a skoro celou modlitbu jsem hledala, kde tak asi jsme. Zorientovala jsem se až téměř na konci,  ale i to jsem považovala za úspěch.

 V prvních dnech jsme se taky společně se sestrami byly podívat ve městě a u Skadarského jezera, je to největší jezero na Balkáně a je nádherné. Co mě trochu znervózňuje, jsou toulaví psi, kteří se jen tak pohybují po ulici a přijde mi, že je jich tady docela dost. Zatím jsem viděla většinou spící psi, ale i tak je obcházím velkým obloukem.

Školní rok v Albánii

Školní rok v Albánii odstartoval 11. září a měl by trvat asi do 14. června. Pokud dobře počítám, školní rok tu trvá skoro o měsíc míň než u nás. Týden před začátkem školního roku fungovala školka, ale oficiálně vše začalo druhý týden v září. Ze začátku se mi zdálo, že je to pořádný chaos, ale to se jen musí všechno zaběhnout a děti si musí na nový režim zvyknout.

Dopoledne běžně trávím ve školce. Letos sestry otevřely čtyři třídy, zájem je veliký, a proto školku dohromady navštěvuje skoro stovka dětí. Já chodím do třídy tříletých dětí, kde se hodí každá ruka. První dva týdny v naší třídě byly náročné. Dětem se stýská po rodičích, a tak pláč je tady na denním pořádku. Pomalu se nám ale už daří i věci ze kterých mám velkou radost, třeba když děti vydrží chvíli (pár minut) sedět u stolečku a vybarvovat obrázek. Nebo když správně pochopím, že někdo z dětí chce napít vody jiný chce podat nějakou hračku.

Odpoledne pomáhám vydávat oběd dětem ze základní školy a potom s nimi trávím čas ve družině. Kluci odpoledne hrají většinou fotbal, holky nějaké míčové hry. I když hraju s nimi, nejsem si stoprocentně jistá, jak se hra přesně hraje a vysvětlit ji zatím nedokážu, to se poddá časem. Taky postupně začínám objevovat rozdíly mezi českým a albánským školstvím, ale o tom napíšu zase někdy příště.

Po nějaké době v Albánii – co mi dělá radost

I když s porozuměním albánštině to zatím není nic moc, už se umím pomodlit Otče náš albánsky, domluvím se s dětma ve školce, co chtějí (většinou). S dětma ze školy se domluvíme taky, na ně zatím často mluvím anglicky. I ony to zkoušejí. V tomto směru vidím posun, protože ze začátku se moc bavit nechtěly, ale teď za mnou běhají, abych s nimi šla hrát nějakou hru, někdy mi něco překládají nebo vysvětlují, jak to mám říct albánsky.

Jsem vděčná za maličkosti, kterých bych si doma nevšímala nebo si je neuvědomovala.

Mám velkou radost, když někdo umí anglicky, a i když moje angličtina rozhodně není perfektní, tak se většinou dobře dorozumíme. Pár dětí ze školy, které znám, mluví fakt dobře anglicky.

Dario (žák ze 3. třídy, myslím) mi dneska přišel ukázat, jak si zavázal tkaničky. Před týdnem jsem mu to ukazovala a už to umí, jsem na něj pyšná. Jestli až odjedu si děcka budou umět ty tkaničky zavázat, tak budu moc ráda. Na začátku jsem na to překvapeně koukala, že si někdy i starší děcka tkaničky u bot neumí zavázat.

Děti mě učí albánsky. Anglicky mi vysvětlují, jak mám co albánsky říkat nebo se naopak ptají, jak se, co řekne anglicky.

Občas se jdu projít do města a užívám si krásu Albánie. Už se tak nebojím procházet po ulici kolem toulavých psů, někteří vypadají fakt roztomile, ale respekt z nich ještě trochu mám.

dobrovolnice Kačka (ed. Sadba)