Ze života holek z intru

Bydlíme na stejném patře. Každý den se potkáváme na chodbách a při společných večeřích. S dvaceti dívkami z místního internátu, nebo jak se tady říká konviktu, se přesto seznamuju jen pomaloučku, polehoučku.

Režim dne

Všechny dívky, co tu bydlí, studují na našem tříletém gymnáziu. Jejich denní rozvrh je každý den dost stejný a z pohledu Středoevropana i celkem přísný. Po škole a obědě je pauza, často využívaná ke spánku, klábosení nebo procházce do města. Následuje studium, které ale neprobíhá v pokojích, ale ve společné velké místnosti, kde má každá dívka svůj stůl a taky zajištěný klid na studium. V průběhu samostatné práce je opět v jednu chvíli čas pro odpočinek. A protože už začínají teplé dny, holky posedávají v areálu školy nebo hrají volejbal (asi nejoblíbenější sport hned po jakési zvláštní vybíjené, kde je cílem smečovat do lidí sedící uprostřed kruhu a následně se také do tohoto kruhu dostat a být zasažen hodně prudce odpáleným míčem, třeba do hlavy). Ale to jsem odbočila. Po pauze a další vlně studia či práce na projektech, kterých je tu více než u nás, holky uklízí společné prostory. Pak už večerní modlitba v podobě rozjímání či večerního slůvka, večeře, a volný večerní program. Z pokojů se v této době většinou ozývá hudba, hlasitý hovor a smích. Sem tam se některá z dívek uchýlí ještě do studovny, aby se doučila, co přes den nestihla. Tak či tak, v deset hodin sestra, která má dívky na starosti, zavelí a jde se spát. Ještě před tím ale dívky odevzdají své mobilní telefony do rukou sestry (přesněji do jedné ze skříněk). Důvod je především ten, že mnoho z nich by nešlo spát a spánek by si nahrazovaly ve výuce, přes den. To mnohé z nich praktikují přes víkend ve svých domovech. Toto opatření není neobvyklé ani na ostatních intrech v Albánii.

Holky z vesnice

Dívky sem přicházejí většinou z vesnic více či méně vzdálených od Skadaru. Internát je jediná možnost, jak mohou studovat střední školu – každodenní dojíždění nepřichází v úvahu. Pro mnohé z nich je to také jedinečná příležitost podívat se do města, vlastně „do světa“, pryč od přísného dohledu rodičů, který je ale nahrazen dohledem sester. Mnozí rodiče chápou město jako rizikové prostředí pro mladé, nezkušené dívky. Mají strach především z pošpinění rodinné cti v případě, že by se dívka spřátelila s nějakým chlapcem až příliš. Nutno podotknout, že některé holky město chápou jako jedinečnou příležitost nabrat různé zkušenosti a obava rodičů není vždy nesmyslná. Na druhou stranu – mám pro holky jisté pochopení. Mladé krásné dívky, které jsou celý život zvyklé poslouchat otce na slovo a spousta věcí je pro ně zakázané ovoce bez hlubšího porozumění „proč“… I z tohoto důvodu mohou dívky samy do města jen jednou za týden, a to pouze v případě, že to mají dovoleno od svých rodičů (což nyní mají všechny).

Moje působení mezi nimi

Pro mě je svět těchto holek stále trochu uzavřený. Otevírá se mi především v časech společných obědů a večeří. To je prostor na povídání, porovnávání naší a jejich kultury, projevování zájmu o ně a jejich životy… S příchodem jara se snažím využívat jejich volný čas (pokud se potkává s mým volným časem) a zahrát si s nimi volejbal nebo již zmiňovanou „drastickou vybiku“. Pár z nich se snažím doučovat angličtinu. Původně mělo být doučko pro 10 holek. Naštěstí ale rychle poznaly, že jejich angličtina je vlastně mnohem lepší než moje a zůstaly 3, kterým mám skutečně co předat. A další dvě dívky učím klavír. To je pro mě asi nejlepší čas s nimi – máme čas na to jen tak si popovídat, a můžu jim předat něco, co doopravdy umím. A taky je povzbudit, nebo si s nimi zanadávat na školu a takové klasické věci, kterými se holky v 17 letech zabývají.

Taky něco navíc…

Někdy přijde situace, která naše vztahy (alespoň podle mého úsudku) trochu posune. Například minulý týden – jdu po městě a koho nevidím – dvě holky konvikťačky. „Kam jdete?“ ptám se. „Do kavárny na zákusek. Jdeš s námi?“ A vlastně – proč ne? Času trochu mám… Pěkně jsme si popovídaly, daly si něco dobrého… čas „na pohodu“. A zrovna ten večer jsem byla taky požádána, zda bych holkám neřekla něco na dobrou noc, takové „večerní slůvko“, u salesiánů velmi populární. U večeře pak byly holky víc sdílné, najednou jsem pro ně nebyla tak cizí a touha po poznání už byla víc oboustranná.

Možná vás napadne: tohle má být misionářská činnost? Klábosit s holkami, chodit na kafíčko a hrát volejbal? Z mojí strany je v tom ale mnohem víc. Jak by řekl Don Bosko – „ztrácím“ s nimi čas, chci je poznávat v jejich každodenních záležitostech a v nich jim projevovat podporu, důvěru a přijetí. Mladým dívkám (a zvláště těm z vesnic) tu často chybí zdravý pocit sebevědomí a vůbec vědomí toho, že jsou dobré takové, jaké jsou a že si můžou sami sebe vážit. A to je něco, v čem jim sestry a další lidé tady mohou hodně pomoci. A věřím, že i trochu moje přítomnost mezi nimi.

 

Menu