Dobrovolníci se mohou probírat otázkami krásy, vztahů, rodiny, chudoby, víry… mají na děti a mladé prostě čas

Čas letí jako blesk, už máme březen a já se ještě nedostala k článku o oratoři, kterou jsme měli o prázdninách (listopad – prosinec).
Tak tedy, mimo výpomoci ve středisku bylo naší hlavní a nejdůležitější činností věnovat se dětem v oratoři. Někdy jsem se trochu zapomněla v práci a pak přišla později za dětmi, což mě následně mrzelo. To je asi taková evropská nemoc – vidět jen hodnotu udělané práce a nevidět, co je v životě opravdu důležité. Musím se tomu ještě hodně učit.

Být pro všechny

Oratoř jsme měli každé odpoledne, chodili k nám děti a mládež různého věku, od miminek (které nosili ti starší v šátku na zádech) po středoškoláky. V celkovém počtu to bylo kolem 170 návštěvníků, denně přišlo zhruba 50 až 80 z nich. Všichni z nich byli ze slumu Kuwinda a z chudých rodin v okolí našeho střediska. Na programu byla společná modlitba při příchodu, míčové hry, závěrečná modlitba a rozdávání chleba před odchodem domů. Oratoř měli na starosti tři prenovicové a my dobrovolnice. V průběhu prázdnin jsme obohatili program také o deskové hry, tanec, manuální práci, promítání filmu a jiné. Na konci jsme jeli na výlet na vánoční party, kterou pořádalo vedlejší farní středisko – na programu byla společná mše a poté se tam konaly různé soutěže, malovali jsme masky na obličej a děti dostaly dobré jídlo. Na poslední oratoři jsme měli také speciální program a nakonec dostaly děti “cake” a k tomu “sweets”.
Já se ráda obklopuji malými dětmi, Nelča zase víc teenagery. Ale být dobrovolníkem vyžaduje “být tu pro všechny”.

Vyjít ze sebe je odvaha

Tak jsem se snažila vyjít ze sebe a vstoupit i do světa dospívajících. Vedli jsme rozhovory na více i méně závažná témata. Otázky krásy, vztahů, rodiny, chudoby, víry. Někteří mi před odjezdem na misie kladli na srdce, abych nezmiňovala, že jsem z rozpadlé rodiny. Nelíbilo se mi to, za to přece nikdo nemůže… A pak se to projevilo jako velmi cenná zkušenost, mladí se mi po mém sdílení více otevřeli a bez zábran mi sdělovali jejich rodinné příběhy (v Keni je spousta rozpadlých rodin, někteří svého rodiče ani neznají). Věděli, že je pochopím, že si jejich situaci umím představit. To, co se jevilo jako nevhodné pro misijního dobrovolníka, mi bylo překvapivě výhodou.

Křehkost lidského života

Během Vánoc se k nám dostala zpráva o tom, že jeden malý chlapec (oratorian) zemřel. Utopil se 26. prosince, když šel plavat s kamarády. Toho chlapce si pamatuji moc dobře. Byl malý a hubený, měl tvrdé rysy v obličeji, až jsem se ho vždycky trochu zalekla, hodně křičel a měl neadekvátní agresivní reakce. Říkala jsem si, co asi v životě musel zažít, když se tak malé dítě chová tak agresivně. Vždycky mě zezadu objal, až to bolelo, chtěla jsem mu vynadat a pak jsem si uvědomila, že to nemyslel zle – chtěl mě jen pozdravit a projevit náklonnost, jen to jinak neuměl. Z dálky na mě křičel a mával, od začátku si pamatoval mé jméno. Měl mě rád a i já pro něj měla slabost. Když zemřel, došlo mi, jak je lidský život křehký. Jeden den tu byl a hrál si s námi, druhý den už ne. Jak je člověku líto, že s ním netrávil víc času, vždyť mě často volal a já ne vždy šla, protože kolem byla další spousta dětí, kterým jsem se měla věnovat. Chybí mi, modlím se za něj a věřím, že na mě čeká v nebi. A tak si z toho chci vzít to, že je dobré “žít teď a tady” a “žít tak, abych nemusela litovat, že jsem něco důležitého neudělala”.

Menu