Africké dilema

Lufubu jakoby reprezentovalo život v Zambii. Není ani uprostřed buše, ale zároveň to není město. Možná i vesnice je na naše poměry honosný název. Přesto na území pod tímto názvem žije tolik lidí, jako v menším českém městě. Je to místo, kde se člověk setká s hořkou realitou. Místo, kde lidi žijí “ze dne na den”, ve všech smyslech slova.

Něco je tu přece jinak. Je tu Salesiánské středisko. Jak se tu přesně vzalo doteď nevím. Ale teď už to není důležité. Je tu a jsme tu taky my.
Jacksonovi je 16 let. Je tichý, pokorný a všichni ho mají rádi. Chodí k nám do oratoře. Pomáhá. Chce dokončit secondary school. Je zkrátka jeden z mnoha. Do školy však nechodí. Vyrostl totiž z uniformy, ale nemá na novou. Z uniformy, která má potírat rozdíly finančních možností jednotlivých žáků. Ale k čemu to je, když na ni nemá. Stojí přece 100 kwacha (asi 125 korun). Jeho matka, tak jako většina matek, je doma sama. Spolu s Jacksonem živí jeho několik sourozenců. Vlastních i nevlastních. Tak jako drtivá většina lidí v Lufubu, nemá zaměstnání. Žije z toho, co si vypěstuje, nebo nasbírá v buši. Mají jedno jídlo denně – nshimu (kukuřičnou kaši). Místní nevlastní v podstatě žádné peníze.
Jackson už má uniformu, tři dny mi pomáhal natírat střechu školky, tak jsme mu ji koupili. Taky odjel do školy. Je teď na internátu. Mačetou nám posekal zahrádku a kus hřiště u oratoře. Vydělal si dalších 150 kwacha (asi 200 korun). Tolik stojí doprava tam. Jak se dostane zpět, neví. Ještě že to školství je od loňského roku zdarma.
Za měsíc mi volá znova, ať mu pošlu dalších 150 na cestu zpět. Prý si to odpracuje… Dobře, ale co po prázdninách?? A co příští rok, až tady nebudeme.
“Jaký má tohle smysl?” Ptám se pro sebe. S našimi náklady jeho studia platit nemůžeme a i kdybychom mohli… je jedním z mnoha. Když dáme jemu, musíme dát všem. A možná si to někdo jiný zaslouží víc. Možná by si na to mohl vydělat jinde… No jo, ale kde? V Lufubu?? To sotva…
Menu