Cesta do Didie mi tentokrát zabrala pět dní. Je to o dva dny méně než poprvé a o dva více než cesta domů. Už jsem si na africké cestování zvykla. Dvě noci u salesiánů v Daru a dvě noci u salesiánů v Dodomě, hlavním městě na půl cesty. Je milé vidět známé tváře. Dlouhé hodiny jízdy autobusem do vnitrozemí hledím z okna. Pozoruji, jak zelenou krajinu postupně střídá polopoušť. Přemýšlím, o kolik jiný mám dojem z Tanzanie dnes, než když jsem zde byla poprvé. Změnila se tato země nebo se změnilo něco ve mně? Pátého dne cesty mě k autobusu přijede vyzvednout otec administrátor. Uvítání v komunitě je velmi vřelé. Zrovna tak se studenty. Někteří o mém plánovaném příjezdu věděli, někteří jsou překvapení a běží se přivítat. Když vidím kolem sebe veselé tváře, napadá mě, že je dobře, že jsem zde. Nějak cítím, že na malou část svého života sem patřím.

I malé radosti potěší