Cesta do Didie mi tentokrát zabrala pět dní. Je to o dva dny méně než poprvé a o dva více než cesta domů. Už jsem si na africké cestování zvykla. Dvě noci u salesiánů v Daru a dvě noci u salesiánů v Dodomě, hlavním městě na půl cesty. Je milé vidět známé tváře. Dlouhé hodiny jízdy autobusem do vnitrozemí hledím z okna. Pozoruji, jak zelenou krajinu postupně střídá polopoušť. Přemýšlím, o kolik jiný mám dojem z Tanzanie dnes, než když jsem zde byla poprvé. Změnila se tato země nebo se změnilo něco ve mně?

Pátého dne cesty mě k autobusu přijede vyzvednout otec administrátor. Uvítání v komunitě je velmi vřelé. Zrovna tak se studenty. Někteří o mém plánovaném příjezdu věděli, někteří jsou překvapení a běží se přivítat. Když vidím kolem sebe veselé tváře, napadá mě, že je dobře, že jsem zde. Nějak cítím, že na malou část svého života sem patřím.

I malé radosti potěší
Mnoho malých věcí se tu pro mě změnilo. Mám trochu jiný pokoj. K mé neradosti je tam významně vyšší koncentrace pavouků, se kterýma však zatím úspěšně bojuji. Naopak k mé radosti se nový pokoj nachází mimo hlavní „trať“ našich chlapců, což mi zajišťuje trochu větší klid, ve vzácných chvílích skoro až soukromí. A hlavně nyní sousedím s některými svými přáteli (místními zaměstnanci), a tak nejsem osamělá. S ohledem na pandemii jsem tu nyní také jediná zahraniční dobrovolnice, tím mi odpadly některé dřívější osobní těžkosti. Znám už zdejší studenty. Vím, co bych měla a co nemusím. Mám zde přátelé a vím, že v komunitě jsem vítána. Jsem smířena s tím, že tu nejsem proto, abych zde věci měnila k obrazu svému a ani neočekávám, že za sebou zanechám „něco velkého“. Ba ani po tom netoužím. Spíše, až se budu nadobro vracet domů, za sebou uvidím spoustu malých, snad úplně nepatrných věcí. Ty však mají smysl, dokáže-li na ně člověk nahlížet více srdcem než rozumem. Mým úkolem je být tu. Být pro mladé a mít je ráda.
Menu