Cesta na dobrovolnickou službu může být dlouhá, utrmácená, křivolaká, rozbitá a plná výmolů ale nikdy ne nudná.

Celá velká kapitola v mém životě začala 4.10 odjezdem na dobrovolnickou službu. Rozhodli jsem se jet spolu dobrovolníci Aničkou autobusem, který odjížděl z Brna. Cesta byla dlouhá, chvílemi přicházeli úsměvné situace, ale i vážné. Nejvíce zapamatovatelné okamžiky byly, když jsme zjistili že autobus je plný bulharských občanů, a aby toho nebylo málo tak i pánové řidiči byli Bulhaři. Takže zkouška jazykových znalostí hned na začátek… Začali jsme s Aničkou hledat, jak se řekne přestávka, vystupte, občanský průkaz a všechna možná slovíčka, která bychom mohli potřebovat pro poklidný průběh cesty. Když jsme se museli pětkrát prokázat občanským průkazem na hranicích, pěkně nám zatrnulo a doteď mám maďarské celníky s baterkou před očima. Po dlouhé a únavné cestě jsme dorazili do Staré Zagory, kde se naše cesty s Aničkou rozdělily. A tom až příště.

Radek Steingart

Krátká zpráva také od Aničky

Nazdárek! Od pondělí jsem na místě, ve Staré Zagoře. Učím se bulharštinu, takže domlouvání je náročnější. Natož mše v bulharštině. Zatím pomáhám při doučování (tím se učím i já) a v kroužcích v Machale (romské čtvrti). Občas tu potkám i něco českého, jako třeba Škodovku.  Velkou pomocí je mi místní salesiánská komunita, která je mi dobrým zázemím.

Menu