Kola našeho náklaďáku se zakousávají do hutné vrstvy bahna. Točit volantem na jakoukoliv stranu nemá velký význam, kola drží v zajetých kolejích představám o směru jízdy navzdory. Chvílemi se velmi bahnitý úsek změní na o něco méně bahnitý úsek, výjimečně na docela pěknou pralesní cestu, kterou lemují pangejty plné dešťové či mořské vody nebo povalující se zbytky po vykutaném ságu.

Z Petoje, což je malinká vesnička na druhém břehu zálivu, který je potřeba přeplavit cestou z Keremy, jsme vyrazili až po setmění krátce před sedmou. Do Araimiri to v tomto deštivém období a za tmy zabere něco málo přes hodinu.

Cestou troubíme na pozdrav, případně zastavujeme lidem, kteří putují stejným směrem. Aut tu nejezdí mnoho, přesněji řečeno dvě. Jedno vlastní salesiáni a druhé ředitel základní školy ve vedlejší vesnici, který se jmenuje Sam, jestli se nepletu. Rachot motoru vábí místní děti a psy k okraji cesty na pozdrav. Štěkot a hlasité pokřikování „[oiro¹]“ napoví i slepému, že projíždíme vesnicí.

Cestou potkáváme řadu studentů, kteří se týden po prázdninách ještě nevrátili do školy. Již tak pomalé tempo návratu tentokráte zpomaluje ještě povinnost zaplacení alespoň poloviny školného, bez kterého nebudou moci pokračovat ve studiu. Někteří skutečně nemají, jiní vzdělání nepřikládají valnou hodnotu a své zisky raději prožvýkají.

Odbočujeme z hlavní cesty do osvětleného areálu školy, který v černočerné džungli září do širokého okolí. Vykládáme balíky rýže a dalších zásob přivezených z Moresby. Končí se další den z pětatřiceti zbývajících do plánovaného návratu.

Utichá zvuk generátoru a doposud osvětlený areál školy se ponořil do tmy.

¹oiro- člověk, muž (něco jako ecce homo) v místním jazyku zvaném Kioro

Menu