Také vás zajímá, jak probíhaly Vánoce v Indii? Jak je to s „hromadnou dopravou“ a jestli u indických dětí funguje bodovací systém stejně jako u nás? Čtěte ve čtvrtém dopise z Indie – Hospetu, který nám píše dobrovolnice Martina Švehláková.
Namaste, moc Vás zdravím z Indie se svým čtvrtým dopisem. Naposledy jsem končila vánočními přípravami, a ačkoliv mi to teď připadá už neskutečně dávno, myslím, že by byla škoda nezmínit taky, jak nakonec probíhaly samotné Vánoce v Indii… Ty byly poměrně odlišné od těch, na jaké jsem zvyklá doma. Svoji permanentní obrovskou zaneprázdněnost vyřešili otcové elegantně tím, že Štědrý den oslavili se všemi dětmi o den dříve – tzn. 23.12. Mě i moje děti převezli džípem do střediska Don Bosco, kde probíhal hlavní program, spousta tanečních a dalších představení a slavnostní ryba na večeři (jen bohužel stejně ostrá jako všechny ostatní jídla a místo bramborového salátu – to byste neuhodli – rýže). Ještě se vrátím k tomu převozu… Na Indech mě fascinuje to, jak jsou neuvěřitelně „skladní“ (ještěže, jinak si neumím představit, jak by se vypořádali se svým přebytkem populace), takže se našim poměrně malým džípem pravidelně bez problému přepravuje cca 40 lidí. Efektivně se využívá celý prostor od sedačky až po strop. Děti se prostě naskládají na sebe, a aniž by některému z nich vadilo, že jsou v džípu namačkaní jako sardinky, si ještě celou cestu hlasitě (velmi hlasitě) prozpěvují. Ráda bych poslala ilustrační foto, žádné jsem však zatím nezvládla vytvořit, vzhledem k tomu, že jsem při tomto cestování většinou sama uvězněná pod hromadou dětí, neschopna se pohnout. Stejným způsobem se tu cestuje normálně a na 1 motorce se zase běžně převáží celé rodiny. Přesto, že tím byl Štědrý den „odbytý“, jsem chtěla, aby ten skutečný Štědrý den byl pro děti neméně výjimečný. Situaci mi ale moc neusnadňovala skutečnost, že jsem ve středisku (Snehalaya) zůstala s dětmi sama jen s hinduistickou učitelkou. Ta se snažila jet podle plánu, jako by se nechumelilo (no ono se tedy vážně nechumelilo), a tak měly děti dopoledne klasické vyučování (až na to, že jsme ještě suplovaly za další 2 chybějící učitelky). To mě trošku vytočilo, neboť tady vyučování běžně odpadá kvůli největším prkotinám jako nějaký den republiky, nezávislosti apod. Raději jsem si však své názory nechala pro sebe, vědoma si toho, že pro moje hinduistické a muslimské děti znamenají Vánoce zdaleka méně než den vzniku jejich milované republiky. K obědu byla stejná rýže s omáčkou jako každý den. Váhala jsem, zda se postit, ale přiznávám, že mě od toho značně odradilo to, že se večer můžu těšit tak maximálně na tutéž rýži, co zbyde od oběda. Pomineme-li to, že je v Hospetu na ulicích tolik prasat, že nějaké zlaté prasátko taky není nic moc motivací.:-) Odpoledne však bylo nakonec moc hezké. Ještě jsme s dětmi rychle vyráběly ozdoby na stromeček (co nám roste na zahradě), hrály hry, já ve volných chvilkách odbíhala a balila dárky. Večer jsme s dětmi zpívaly koledy u stromečku, a ty měly ze stromečku i z dárků (i když to byly jen úplné drobnosti) takovou radost, že tancovaly po celé zahradě. Jen jsem je nějak nemohla přesvědčit, že nejsou ode mě, ale od Ježíška.

