Domov a jeho různé podoby

Markéta v Nairobi bude učit ve školce ve slumu a její první postřehy jsou zde… Stydím se, že jsem si zvykla se jen na to dívat… Že jsem schopná žít, jakoby nic…

Slum jako domov

Slum vypadá přesně jako známe z fotek a filmů – malé plechové boudy  a jen jedna malá místnost pro celou velkou rodinu. Uvnitř starý nábytek, jen někde byla postel. Hliněná podlaha, barel na vodu, misky na jídlo, necky na prádlo. Kolem špína, odpadky, zápach. Úzké uličky na zámku a přitom v noci nebezpečí života.
To je skutečný domov našich chlapců z Langaty – devět z nich jsme navštívili přímo u nich doma. Ve slumu o velikosti jedné naší vesnice žije několik tisíc lidí. A přitom je to jen jeden z mnoha, které jsou v Nairobi.

Jedna maminka vyprávěla, jak se bojí o své malé děti, když jde na spoustu hodin do práce – větší děti jsou přes školní rok ve škole, to malé dvouleté s jednoročním zůstávají samy doma… Ve slumu!
Matky žijí s dětmi většinou samy. Otec zemřel, je neznámý nebo od rodiny odešel. Kdo nepropadne drogám a alkoholu, snaží se ze všech sil zabezpečit rodinu – prací, krádežemi, prostitucí… Na tváři ale mají úsměv, jsou vděční za vše a hlavně za to, že žijí. Žijí přítomným okamžikem.

Filmy odráží drsnou realitu

Langata slouží jako středisko pro přípravu dětí do školy. Ale proces přijímání dětí trvá dlouho a ne všechny děti z jedné rodiny jsou přijaty – alespoň jedno dítě je matce ponecháno, aby se zajistilo, že se bude o své děti dál starat a neuteče, nezaloží novou rodinu…
Pro všechny byla velká čest přivítat evropana u sebe doma. Pro mě to zpětně bylo těžké přijmout, že jsem muzungu (běloch). Nedokážu si představit jedinou noc ve slumu, natož celý život… Fotky i filmy jen odráží drsnou realitu… Stydím se, že jsem si zvykla se jen na to dívat… Že jsem schopná žít, jakoby nic…

Zároveň nám  od tohoto týdne začala škola… Po všech možných změnách jsem v školce ve slumu, kde učím v “baby class” (tříleté děti). Školství je tady ale jiné. Školka je povinná a už i „moje“ děti se učí psát písmenka. Písanku nemáme, předepisujeme si ji my, učitelky samy.
Po obědě doučuji ve škole, mám hodinu volno, potom dělám s dětmi úkoly a starám se o ně během večerního programu…
Můj pracovní den začíná 5:45 a končí 21:30. Neskutečně náročné, ale stojí to za to!

Mají nás rádi

A tady jeden z nejlepších zážitků tohoto týdne… Vždy nám do slumu jeden prenovic (připravující se ke vstupu k salesiánům) přiveze oběd, děti se nají a pak jdou samy domů… Během týdne zjistily, že když počkají do konce, tak můžeme jít společně… A ke konci týdne už jsme pořádali závody, jestli budu rychlejší já s bandou dětí běžících se mnou za ruku nebo prenovic s dětmi v kolečkách a kolem nich…  “Run, run, run!” 😀 Lidé ze slumu koukali, jak s dětmi dovádíme… Myslím, že už nás mají rádi…

Menu