Vzpomínky na Afriku

Klárka Sobotková se v létě vrátila z Afriky. V krátkém poohlédnutí za svým životním „dobrodružstvím“ se zamýšlí nad nejsilnějšími zážitky ze své dobrovolnické služby.

 Co pro mě byl nejtěžší a naopak nejkrásnější moment (zážitek) mé dobrovolné služby?

Tak přesně takovou otázku jsem nedávno dostala. Přiznám se, že i když jsem dotazy tohoto typu mohla očekávat, přece jen mě trošku zarazil. Respektive přiměl mě se opravdu zamyslet…

O těžkých a smutných zážitcích se tu rozepisovat nebudu, ale když jsem přemýšlela o nejhezčím momentu mé dobrovolné služby, došlo mi, že to nebyl jen jeden úžasný a velkolepý zážitek, o kterém bych mohla s nadšením vyprávět, a ostatní by jen zůstali zírat s otevřenou pusou.
Právě naopak.

Vybavují se mi momenty, které mají do velkoleposti opravdu daleko, a někdo by možná poznamenal, že ani nestály za povšimnutí. Byly to spíše „maličkosti“, které však pro mě měly tu největší hodnotu. Některé trvaly třeba jen několik málo sekund. Já ale vím, že o to déle zůstanou uloženy v mém srdci…

…když se kluci předbíhali v tom, aby mě objali nebo mi dali pusu na dobrou noc
nebo
neuvěřitelná radost v jejich očích, když jsem oznámila, že je vezmu na výlet do ZOO

… vždycky, když se mi pode dveřmi objevilo milostné psaníčko

… když se mi Fidele (jeden z menších kluků, který uměl jen pár základních slov ve francouzštině) snažil ze všech sil říct swahilsko-francouzským „dialektem“, že mu budu moc chybět, až odjedu

… pokaždé, když jsem jela navštívit Katimeldomov pro holky z ulice, a ty se na mě s radostí a za velkého křiku vrhly, div mě nepovalily na zem…

… když se kluci hádali o to, kterého z nich si přibalím do kufru a pojede se mnou do Česka…

… když se na mě po několika týdnech poprvé usmál a promluvil kluk, kterého přivezli v opravdu žalostném stavu k nám na ošetřovnu. Když ho k nám dovezli, doktor mě k němu zavolal kvůli konzultaci zranění v oblasti hlavy a obličeje. Našli toho chudáka skoro v bezvědomí na ulici, pravděpodobně se popral. Měl podlitiny a zranění po celém těle a tak velké řezné rány na obličeji jsem ještě neviděla. Prý od žiletky. S doktorem jsme ho ošetřili a zašili mu zranění, jak nejlépe to šlo. Nezbývalo než se modlit a doufat, že se brzy zotaví…což se k naší radosti také nakonec stalo.

To je jen malý výčet toho, z čeho jsem měla během své dobrovolné služby radost a co mi také dávalo pocit smysluplnosti mé práce.

Možná jsou to malé věci, pro mě ale ze všech z nich vyzařuje jedno společné a to je „láska“. A o to přeci v životě jde, ne? Dávat a přijímat lásku.

Klárka Sobotková


„Musíme vědět, že jsme stvořeni k větším věcem než k tomu, abychom byli pouhým číslem na světě, že tu nejsme pro diplomy a tituly, pro tu či onu práci. Byli jsme stvořeni, abychom milovali a byli milováni.“
Matka Tereza
Menu