Rok se s rokem sešel

Rok před odjezdem na dobrovolnou službu jsme si přesně v polovině přípravného kurzu psali dopis sami sobě, který si salesiáni vzali. Tento týden, po roce, v polovině mé misijní služby, mi přišel do Keni.

Přišel v pravý čas. Mám zase další krizi a je to teď pro mě těžké. Kdyby to bylo tak jednoduché, odjela bych hned domů, ale na druhou stranu vím, že by to byl jen útěk a mrzelo by mě, kdybych odjela dřív a nedala misii ten rok života, pro který jsem se rozhodla.
V dopisu není nic zvláštního. Píšu v něm o svých pocitech, strachu odjet a přáních. Bylo to zrovna o víkendu, kdy jsem se dozvěděla, že mojí misijní zemí bude Keňa. 
Ale bylo to jako dopis z nebe. Udělalo mi radost, že mi přišlo psaní z mé země. A díky vzpomínkám na přípravu jsem si uvědomila, čím vším jsem si prošla v době před odjezdem do Keni, že i tehdy jsem zažívala spoustu krizí a pochybností, i tehdy jsem snad stokrát chtěla všeho nechat, ale neudělala jsem to a jsem ráda. Když jsem zvládla to, dokážu to i teď, vím to.

  


Prosím, myslete na mě.

Jsem jen mladé děvče v divoké Keni, ale vím, že nejsem sama. Děkuji všem, kteří se za mě modlí, podporují mě, povzbuzují mě a jsou tu pro mě. Děkuji. 
Děkuji Nelince, protože bez ní bych to nezvládla. Opravdu. To, že tu je se mnou, má pro mě obrovský význam. Děkuji, Neli.
Děkuji salesiánům za přípravu, ze všeho, co bylo řečeno, čerpám a vše, co jste nás učili, byla pravda…

 Děkuji za poslaný dopis. 

Markéta Peichlová

Menu