Jak se z noční můry stala velká láska

Kluci by měli sedět na místě a tiše studovat – ani v naší zemi to nedokáže každé dítě.  Jsou to navíc děti, které přišli z krutých podmínek ulice – bez pravidel a řádu, kluci ze slumu…

Evening class (večerní škola)

Součástí mé práce je vedle školky a doučování také tzv. evening class (večerní škola), kterou mám každý večer kromě pátku a soboty od  18:00 do 19:30. Učímt tři třídy první až třetí ročník dohromady. Celkem 29 dětí a všichni to jsou kluci ze slumu… Začátky byly těžké. Byla jsem na ně sama a každá hodina byla opravdu náročná. Měla jsem za úkol věnovat se těm, kteří potřebují pomoci s úkoly, a zároveň zaměstnat ty zbývající. Dávala jsem jim různé rozvíjející, didaktické hry. Poslední půlhodinu už ale kluci nemohli vydržet s pozorností, tak jsem jim někdy za odměnu pouštěla pohádku (kluci mají náročný režim, večer už bývají unavení a protivní, pohádka fungovala jako účinná motivace k činnosti).

První úspěch: nová, větší třída, kde budou všichni moci sedět.

V místnosti byly různé společenské hry, které ale žáci nesměli používat. Hodně je to rozptylovalo a mně dalo velkou práci hlídat, aby se her nedotkli. Evening class probíhala v knihovně, ve které byl jen jeden stůl, což stačilo jen na úkoly, ostatní plnili aktivity na zemi. Byla jsem se na to zeptat a dozvěděla jsem se, že nesmím klukům pouštět pohádku a je nutné, aby žáci seděli každý na svém místě, nechodili po třídě, nesmí vůbec mluvit, jen tiše studovat. Skupinová práce byla zakázána, didaktické hry také – je to hlučné. Byla jsem naštvaná, že se musím držet jejich striktního režimu a že mi to neřekli dřív. Požádala jsem tedy ředitele o jinou třídu, aby měli všichni kde sedět, a po nějaké době jsem ji dostala.

Bylo to těžké, ale tělesné tresty jsem nechtěla

Sedět celou hodinu a půl v lavici a tiše studovat by nezvládlo ani dítě u nás, natož takto večer. A kluci ze slumu, kteří nemají z domu žádné zavedené pravidla a řád, to už vůbec nezvládali. Dohlížet, aby pracovali a nechodili po třídě a nemluvili, bylo fakt těžké. Když to tak nebylo, byl to můj průšvih. Ve chvílích zoufalství jsem přemýšlela, jestli opravdu není jedinou cestou rákoska, která je alfou a omegou keňského školství… S tělesnými tresty nesouhlasím a nechtěla jsem k nim sklouznout, na druhou stranu jsem poznala, že v Keni žena nemá žádnou autoritu, zvlášť muzungu (běloška), obzvlášť u kluků ze slumu… V Keni totiž platí jen autorita strachu. Ve škole jsou „normální“ tělesné tresty – rákoskou přes klouby prstů. Nesmí přitom ani hlesnout, jinak jsou znovu biti. Drsná Keňa.

Společnými silami se podařilo nastartovat nový systém doučování

V té době přišla dobrovolnice Nelča. To mi hodně pomohlo. Už jsme tedy na evening class byly dvě.  Když už jsem cítila zoufalství, podpořila mě a řekla, že rákosku určitě používat nebudeme. Bylo to těžké, zvlášť když kluci nebyli na náš interaktivní styl výuky zvyklí, ale zjistily jsme, že to nějak jde. Zavedly jsme nový režim. Zadávaly jsme každé třídě „reading activity“ a „counting activity“ (zábavné čtení a počítání), sehnaly jsme jim knížky na čtení a pomáhaly jsme jim s úkoly. Za splněné aktivity dostávaly kluci body a za určitý počet bodů si mohli vybrat odměnu – tužku nebo gumu (něco, co ve škole potřebují, ale často nemají a musí počkat, až jim to někdo půjčí).

Veškeré pomůcky k učení (papíry, tužky, gumy, ořezávátka, pastelky atp.) jsme jim musely koupit a nosit do hodin. Když už něco svého mají, je to zamčené v jiné třídě.  S tím, že jsou děti v Africe vděčné za všechno a rádi se učí, zatím zkušenost úplně nemám. Pořád to jsou děti, jak říká Nelča. A u nás kluci pocházející z nelehkých podmínek… A tak člověk musí mít pochopení nad tím, že mu pořád lžou, často se perou a bijí, pomůcky ukradnou nebo úplně zničí. Tužky, pastelky i gumy jsou okousané a víc než polovina chybí, v knihách vytrhnuté stránky nebo vyryté kresby, vyrobený materiál zničený a občas vyhozený v koši. Velká spotřeba papíru – kluci nejsou ochotni psát na z jedné strany popsaný papír.

Zprvu noční můra, nakonec má velká láska.

Získat autoritu ve třídě dá velkou práci. Jak jsem psala – ženy autoritu nemají, křik je projevem slabosti, stěžovat si rodičům nebo psát poznámky klukům z internátu nemá význam a bít je nechceme. Po nějaké době nám ředitel dal do třídy hlídače – staršího studenta, který v případě zlobení odvede žáka za ředitelem, kde je potrestán rákoskou. Nesouhlasíme s tím, a o to víc se snažíme udržet ve třídě klid.

Je to dřina, ale postupně to jde. Kluci nás mají rádi, my je úplně milujeme a snažíme se, jak to jen jde. A je to jiné. Kluci se snaží získat odměny a pracují víc než na začátku. A z odměn mají radost. Víc poslouchají a respektují pravidla. Ještě to není úplně ideální, ale pracujeme na tom. Myslím, že na to, jak to vypadalo na začátku semestru, jsme udělali všichni velký pokrok.

Markéta Peichlová

Menu