Já můžu být taky Keňanka!
Keňa

Malé děti jsou tak roztomilé proto, aby se do nich rodiče hluboce zamilovali a následně je v pubertě nezabili…

(Jen čti jako Džen) „Bude to těžké. Jsou to děti z ulice, které si prošly velice těžkými věcmi. Jsou to dětští narkomani, kteří budou mít příznaky absence a kteří přežívali na ulici díky krádežím, přepadávání lidí, žebrání… Doma je týrali, znásilňovali, zneužívali k trestné činnosti, pašeráctví… Někteří jsou sirotci, jiní byli svědky i oběťmi hojně rozšířeného domácího násilí, hromadného znásilnění matky, krutosti a smrti. Někteří neznají rodiče, jiným umřeli, rodiče dalších odešli, někteří utekli z domu kvůli hrubosti rodičů, ať už vlastních, nebo nevlastních… Ty si hlavně musíš nastavit hranice, protože si tě budou zkoušet, budou se snažit je překračovat…“ Není jim ani patnáct, většinou ani dvanáct, někdy ani osm a už zažili to, co my snad nikdy na vlastní kůži nezažijeme. Většinou mají zjizvené tělo, sem tam někomu nějaká část chybí. Někteří mají dospělou tvář a v ní vryté utrpení, jiní jsou zodpovědnější, než kde který třicátník v naší zemi, u někoho bída pozastavila růst. Občas pláčou a nikdo neví proč. Občas je zlomí drobnost, ale přečkají velké těžkosti. Pláčou, když jim s největší šetrností čistím hnisající zánět v dlani, ale beze slov ustojí nesmyslné bití holemi a hadicemi, (které mě samotnou tvrdě drtí a vnitřně ubíjí víc, než trestané děti). Sní naráz tolik jídla, kolik já ani za celý den. Někdy si hrají tak, že se navzájem bijí, jindy se vzájemně přepadávají. Mluví o tom, jak doma chodí s mámou v neděli do kostela a jak s ní připravují oběd, jak jí pomáhají, ale přitom ji nikdy neviděli, nebo zemřela. Většina z nich pochází z neúplných rodin, prošli ztrátou nejbližších, přátel, sourozenců. Úmrtnost i rozvodovost v Keni jsou vysoké. „Jen, podívej! Dobré ráno, Jen! Jen, pomoz mi. Jen, vyléči mého bratra, rozbil si koleno. Jen, hrozně mě bolí ruka. Jen, na, s tímhle ti to půjde líp! Jen, vezmi si mou motyku, já tu tvou zatím opravím! Jen, máš babu. Jen, pojď s námi hrát fotbal. Jen, mohla bys mi zašít kraťasy? Jen, jíte ve tvé zemi taky ugali? Jen, tu druhou ruku nesmíš mít při jídle na stole, to bys pak vypadala jako drzý chlapec. Jen, tady, sedni si tady. Jen, tady máš noty. Jen, dáme si závod v houpání na houpačkách? Jen, jsi vdaná? Ne, a máš přítele? Jen, kdy přijdeš taky do naší třídy učit nás? Jen, chléb se ve svahilštině neřekne mukate, ale mkate. Jen, jak se máš? Jen, tohle je dárek pro tebe. Jen, až se vrátíme po prázdninách, budeš tu taky? Jen, děkuji.“ Tyhle zlaté děti jsou ty samé, před kterými mě varovali? Moji milí, našla jsem poklad. Poklad Afriky. Má velké, hnědé oči, úžasně kudrnaté vlásky, široký úsměv, pevnou pleť, velké srdce a dlouho neposedí. Ukrývá se v Langatě a má podobu 44 chlapců, o které se tu s dalšími pracovníky staráme. Jsou to úžasné děti. Jsem mezi nimi už pátý týden a už od počátku mě většina z nich přijala mezi sebe. Jsou neuvěřitelně čiperné, obratné, zvídavé, učenlivé, akční, zapálené, veselé, přátelské, krásné zvenku, ale především uvnitř. Nepřestávám je obdivovat. Umí veškeré domácí práce, starat se o mladší děti, pracovat na zahradě, okolo drůbeže… Znají přírodu, své povinnosti a jsou hrdí na svou vlast. Jsou to pro mě takoví malí hrdinové. Trávím s nimi prakticky všechen jejich čas tu ve středisku, kromě návštěvy sprchy, toalet a spaní v dormitory – velká ložnice s dvoupatrovými postelemi, je jich tam přesně 46. A jak takový náš den vypadá? V 6:30 se setkáme na mši v jídelně, po ní následuje snídaně (suchý chléb s čajem, nebo kukuřičná kaše bez jakékoli chuti), úklid jídelny a venkovních prostor. V 8:00 začíná škola nástupem, zpěvem krásně tesklivé Keňské hymny (je to modlitba za ochranu a jednotu země) a v 8:15 výuka. Já dostala za úkol vyučovat tělocvik a kreativní činnosti – něco jako hudebka, výtvarka a rukodělky dohromady. Zatím jsem to pojala kreativně-sociálně psychologicky, takže s dětmi tvoříme různými cestami na témata Já a mé dovednosti: Co mi dělá radost, Za co jsem vděčná – jaké dary jsem dostala… A při tvoření si o těchto tématech povídáme. Je výborné, že všichni žáci jsou věřící, tak, jako učitelé, takže společně pracujeme v duchu radosti z daru života a úcty k němu, vzájemné lásky a respektu k druhým i v duchovní pomoci překonávat těžké chvíle. Výuka pokračuje až do 13:00, kdy následuje modlitba Anděl Páně a po ní oběd. Jím společně s dětmi, mezi nimi a náramně si to užíváme. Obědem je rýže a to buď s vařeným zelím, nebo se sukuma wiky, případně Gideri – uvařené fazole s kukuřicí. Odpolední blok aktivit začíná akčním úklidem všech prostor centra, poté přichází na řadu práce (praní oblečení, práce na políčku, třídění kukuřice/fazolí…), nebo psychosociální a preventivní aktivity zaměřené na vztahy v rodině, trávení času doma, prevence jejich kriminálního chování… Práci vystřídají hry – většinou fotbal, basket… které zakončí studená sprcha a příprava na večerní blok. Po šesté večer se tu začíná stmívat, což je čas pro studium. Děti se připravují do školy, píšou úkoly, nebo si opakují učivo, a já sedím mezi nimi a prohlubuju znalosti angličtiny četbou anglických knížek pro děti 🙂 S vyšlými hvězdami vycházíme do venkovních prostor areálu i my na večerní modlitbu růžence a Slůvko na dobrou noc (výchovný proslov v drtivé většině případů ve Svahilštině, tak při něm pozoruju, jak dětem rostou vlasy, kdo má kde díru na oblečení, jak jsou krásní…). Pak následuje večeře (ugali – kukuřičná, velice hutná a hustá kaše, kterou jím rukama a náramně si to užívám a k ní se střídá buď uvařené zelí, fazole s kukuřicí, nebo sukuma wiki – něco jako listy brokolice pokrájené a uvařené). Po večeři je prostor pro hry, nácvik písniček, nebo sledování seriálu. S úderem deváté hodiny se děti odeberou do ložnice a já mám pro ten den teoreticky padla. Dny jsou běžně propletené ošetřováním různých ranek, ran, kožních problémů, zanícenin nejen dětí, ale už prvních pracovníků (takže se mě dokola ptají, jestli jsem doktorka) zašíváním oblečení, které mi chlapci průběžně přináší, spravováním rozpadlých bot, nebo spoluprací se zdejším sociálním pracovníkem na dokumentaci, která je v, řekněme Africkém, stavu. Sem tam zajdu s nějakým chlapcem do sousedního sirotčince (nazývajícího se Cotolengo) pro děti, které jsou HIV pozitivní (od miminek až po děti na ZŠ) a o které se tu starají řádové sestřičky, jež současně poskytují základní bezplatnou lékařskou péči i našim dětem (v rámci spolupráce). Pak prohodím nějaké slůvko s vrátným, kuchařkami, zahradnicí a pokračuji v právě probíhající společné aktivitě. Nepřestávám se divit, jak si tyhle děti dokážou užívat života a vůbec všeho, co dělají. Užívají si úklid, který často promění v hru, kterou osobně nazývám závody autíček. Podlaha se tu běžně umývá tak, že se na ni vylije několik kýblů vody smíchané s pracím práškem a pak se to všechno postupně stírá – děti hrnou vodu před sebou. Je to náramná sranda. Nejlíp se dá závodit v jídelně, nebo na nádvoří, kde jsou velké a rovné prostory. To víte, že s klukama taky závodím. Nevěřili byste ale, jak to na takových kachličkách politých pracím práškem klouže. Ale i to se dá využít ke hře, nejlíp v nějaké třídě, kde jsou lavice a dostatek překážek. Takže prvně samozřejmě polijete podlahu. Pak si vyzujete boty a, pokud při prvních krocích nespadnete, kleknete si na kolena. A pak už nezbývá nic jiného, než zahájit hoňku, kdy “bruslíte” po kolenou, zatáčíte pomocí laviček, podklouzáváte pod lavicemi a svištíte přes celou třídu. Jedinou nevýhodou je, že se tato hra nedá hrát příliš dlouho, protože vám pěkně obrousí kolena. Nevěřila bych, jak zábavný může úklid být. Děti v našem centru vesele prožívají i rukodělné práce, sem tam po sobě hází pilousy, které vybíráme z kukuřice na večeři, nechají se nadchnout pro práci na zahradě, sekání fakt tvrdého dřeva náramně těžkou sekerou berou jako tělesné cvičení, při plení plevele z chodníku soutěžíme, kdo toho vypleje víc… Dokáží si užívat bruslení na jedné kolečkové brusli (není jich dostatek pro všechny děti, tak jezdí po jedné, nebo si je vzájemně půjčují), která je rozbité, často má jen 2 kolečka, většinou nemá výplň (děti si obalují nohy hadrami na zem, aby vyplnily prostor v brusli), ani funkční zapínání, a přesto je to jeden z nejoblíbenějších sportů. Nemůžu se nabažit jejich afrických zpěvů plných nadšení a zápalu, jemných dětských hlásků doplněných mužnými basy puberťáků (když jsem zpívala s jedním z not, tak mi ten papír úplně rezonoval v ruce, jak měl silný hlas) a podbarvenými bubny a tleskáním. Někdy trnu hrůzou nad jejich akrobatickými kousky, které jsou obdivuhodné, jindy se s upřímným obdivem směju tomu, jak dokáží najít krásu ve všem, třeba i v kravském lejnu. To byste nevěřili, kolik druhů hmyzu v takovém kravinci žije. Stačí jen najít správně starý kravinec a klacek a je to jako exkurze do přírodovědného muzea. Věřte mi, strávila jsem tak jedno odpoledne s mými malými průvodci a náramně jsme si to užívali. Nemám slov nad jejich vděčností, za pohled, pozdravení, pohlazení, ale i za hru, za jídlo, za pomoc při jejich práci, za cokoli. Všichni mě varovali, jak to bude zlé, jak mi budou ubližovat, pořád čekám nějakou tu kudlu v zádech, ale zatím stále nic, jen drobné dětské prohřešky, jako všude jinde. Jsem v údivu, jak dokážou poslouchat, neodmlouvat, udělají, co jim řeknu, vykonají trest, který jim uložím, bez jakéhokoli zvýšení hlasu… Vím, že mi říkají jen to, co chtějí, abych věděla (běžně se tu mluví svahilsky, ale děti se mnou mluví anglicky), nerozumím některým jejich sporům, neznám svahilské nadávky, ale i tak nemám pocit, že by někdo z nich byl tak zlý. A tak si užívám těch jejich kladných stránek. Někdy mi přijde na mysl jeden citát, který pravil, že malé děti jsou tak roztomilé proto, aby se do nich rodiče hluboce zamilovali a následně je v pubertě nezabili. A tak mám pocit, že prožívám rodičovství malých dětí a věřím, že právě tyhle chvíle mi pomohou překonat problémy, které mě pravděpodobně ještě čekají. Ale kdo ví, pracovníci sem tam přiznají, že letošní sestava dětí je nezvykle méně problémová. Samozřejmě jsou tu děti, které mají v očích rarášky a neodpustí si sem tam nějaké slovní pošťouchnutí, nebo se nesnaží ulít z práce, nepohádají se s ostatními, škodolibě nebonznou něco na druhé, poslechnou mě až na potřetí, nebo si k sobě ještě hledáme cestičku, protože potřebují víc času, ale nic z toho není extrém, ani nijak do nebe volající. A tak se stalo, že mi dnes při večeři kluci sdělili, že já můžu být taky Keňan. Stačí prý jen, když si upravím vlasy, koupím jiné oblečení, protože svahilsky už se učím a rukama už taky umím jíst. Když jsem se jich ptala, co mám ale dělat s pletí, nosem, rty a barvou očí, tak jsem dostala řadu návrhů, které tyhle decentní drobnosti vyřeší. Takže si mám koupit olej, černé pero, nebo dokonce čokoládu a natřít se tím. Rty a nos si můžu zvětšit tak, že si vezmu špendlík a píchnu se do nich a ony se mi zvětší pak už samy. No a oči, tak to si tam mám buď nakapat hnědou barvu, ale to možná nebudu vidět, nebo zajít do nemocnice a tam mi je vymění za hnědé. Prostě nic není problém. A to, že to tak platí i o řadě jiných věcí, to vám povím zase někdy příště, až se dostanu k netu. Jana Jeklová P. S.: Zdravotně se mám perfektně, akorát se u mě začala projevovat nová nemoc. Jak jsem vám psala v předešlém článku o té houpačkové, tak se mi začaly dělat modřiny od kolen dolů. Světe div se, začala jsem hrát fotbal. Já, takový zarytý odpůrce této zdravotně velice nebezpečné hry. Ale co bych pro ty moje kluky neudělala 🙂 Zatím hraju s těmi mladšími a mým cílem je trefit se do balonu, někam ho kopnout a nezlikvidovat při tom ostatní hráče. Ale klukům můj osobitý styl hry vůbec nevadí, naopak jsem velice žádaný spoluhráč.