Jak jsem zůstala pozitivní

Tak škola už tu konečně začala. Cítíme se tu trochu jako v září – dělají se rozvrhy, je teplo, děti jdou po prázdninách poprvé do školy…

Střední škola začala o týden dřív než vysoká škola, ale některé obory začaly až teď v pondělí. Je v tom trochu zmatek – hlavně se člověk všechno dozvídá tak v poklusu. Já se snažím pomáhat sekretářce/studijní v její kanceláři, ale vzhledem k tomu, že většinou nedokážu rozklíčovat jestli na mě všichni mluví anglicky nebo bemba, kamarádím se tam nejvíc s kopírkou, která má angličtinu perfektní. Mimo to mám na starosti školní ošetřovnu, nejčastější problémy (když se mi podaří porozumět) je bolest hlavy, břicha a závratě z nedostatku cukru (některé děti moc nejí…) Jenda funguje jako chodící excelová tabulka na vytváření rozvrhu pro vysokou školu. Ano, vytváří se během toho, co už studenti jsou ve škole a mají se učit. Chudák z toho má hlavu jako balón. Vždycky, když už si myslí, že má veškerá kritéria, někdo s něčím přijde a celý to překope. Ale abych mu neubírala zásluhy, tak musím říct, že už taky učí. Na vysoké škole učí elektroniku a na střední nějaké základy elektroniky a fyziky. Jeho nejlepší kámoškou se teď stala učebnice elektroniky pro střední školy, se kterou všude chodí a zavírá se s ní v pokoji!

Kariérní postup nepůjde tak rychle

Minulý týden nám do naší rozjíždějící se akademické kariéry, hodil trochu vidle. Nejdřív to vypadalo, že si jen pár dnů poležím doma s rýmou a zvýšenou teplotou. To se v pátek trochu uklidnilo, tak jsem se rozhodla nezanedbávat víc své povinnosti a vyrazila jsem do školy. Během dne to se mnou nevypadalo úplně růžově, tak jsem se nechala přesvědčit ke kontrole v nemocnici. Z afrických nemocnic jsem měla trochu hrůzu, už i jenom kvůli fotkám z místní státní nemocnice, které nám ukazoval otec Leszek. Naštěstí pro mě, jsme jeli do soukromého zdravotního střediska (nemyslím si, že to byla přímo nemocnice).

Výjimeční dobrovolníci

U vstupu byli chvíli rozpačití, jestli nás můžou pustit dovnitř (jak jsme později zjistili, měli otevírat až od pondělí, ale kvůli nám udělali výjimku), ale pak už se mě u venkovního stolečku před hlavním vstupem do budovy ujaly milé sestřičky. Komunikace i zjišťování vitálních funkcí proběhlo srozumitelně a oboustranně uspokojivě. Pak mi oznámili, že musím počkat na doktora, který je zrovna na obědě. Zřejmě jsem ale přišla v dobrý čas, protože se lékař celkem rychle z oběda vrátil. Pozval si nás oba na vyšetřovnu, kde se mnou znovu prošel celou anamnézu. Ze sestřiček i z něj jsem měla celou dobu pocit, že mi odebírají anamnézu jen tak, aby mě mohli nacpat do škatulky Covid. Já jsem nechápala, proč to dělají, když já mám skoro jistě malárii – takhle přece Covid nevypadá! Byl mi výrazně doporučen rentgen plic a nějaké krevní testy, spolu s testy na Covid. Říkala jsem si, že třeba ví co dělá a nesnaží se ze mě jen tahat peníze. Takže jsem podstoupila všechno co navrhnul, včetně rtg plic. Snímek byl samozřejmě čistý. Ale aspoň jsem viděla jak krásně mají zdravotní středisko zařízené a že mají úplně novoučký rentgen. Moje největší noční můra – odběr krve, proběhl překvapivě hladce. Ne že bych se bála jehel, ale spíš od té doby co sama krev beru, si nějak víc všímám toho, co všechno odebírající dělá špatně. Pak už jsme jen museli čekat na výsledky. A čekali, a čekali, a čekali.

A je to venku

Po té, co jsme museli vyřešit finanční stránku věci, jsem mohla za lékařem. Naprosto klidně (s rouškou pod nosem) se mnou začal procházet výsledky. Než se dostal k tomu, že jsem Covid pozitivní, jsem si to už sama přečetla, takže jsem jeho diagnózu přijala s klidnou tváří. Roušku měl ale i po tom co mi to oznámil, stále pod nosem… Předepsal mi nějakou podpůrnou léčbu a upozornil mě, že mi každý den po 14 dní, bude někdo volat, a zjišťovat jak se mi vede. Taky že k nám domů přijede nějaké zdravotnické komando, bude zjišťovat s kým jsem se viděla a bude těm lidem doporučovat testy. Byla nám s okamžitou platností nakázána 14 denní karanténa.

Komando zklamalo

Takže si teď plnými doušky užíváme náš obrovský dům (já si teda většinou užívám naši postel, ale co už…). Jenda (stále zázračně bez příznaků) se snaží chystat do školy a já jsem slíbila, že se naučím s AutoCADem, aby to měl ve škole kdo učit. V sobotu a v neděli jsem se skoro začala bát, že slíbená monitorace mého stavu, byla jen bouda na Evropany, ale naštěstí včera paní zavolala a její všetečné otázky byly naprosto vyčerpávající. Jen komando se bohužel nedostavilo…

Pro zajímavost přidávám pár fotek z naší výpravy do zdravotního střediska. Sanitku, která má na všech výstražných světlech natáhnutá stará trička, mě při odebírání anamnézy a další. Omlouváme se za „kvalitu“ fotografií, většina je focená tak, aby nikdo nevěděl, že fotíme. Na sefie si můžete všimnout naší dobré duše – bratra Josepha (ředitel školy, pohodář a srandista).

Menu