Plachtění a Indiana Jones

“Nauč se plachtit,” říká mi maminka. Mluví o letu životem, letu skrze bouře změn, ve kterých se tak často ztrácím.

“Nemůžu,” oponuji. “Když nebudu usilovně mávat křídly, spadnu,” pokračuji v její metafoře.

Letadlo odlétá 2. března, ale já jsem už dávno na cestě. Pojďme ji datovat od Skoku, ano? Ráda se k němu vracím.

Píše se listopad l. p. 2020. Po tříhodinovém pochodu jsme v osm hodin ráno stanuli na skalní plošině, pod námi šuměl potok a vše pokrýval lehký bílý opar a náznaky jinovatky. Rozhlížím se po svých nových přátelích. Známe se teprve den, ale na přípravném kurzu pro budoucí dobrovolníky je něco kouzelného a čas zde plyne jinak. Pomalu nám dochází, proč jsme si měli obléknout plavky. Očima hledám nejschůdnější cestičku dolů k řece, z jejíhož druhého břehu už na nás mává zbytek organizačního týmu.

“Odjezd na dobrovolnou službu je takový velký skok do neznáma.” Gambi, salesián, který nás na skále přivítal, si evidentně užívá pohledy prozření, které se na našich tvářích náhle objevily. Nikdo neprotestuje a za chvíli se už třeseme zimou a do bosých nohou tlačí malé kamínky. Stojím na hraně, od neznámé vodní hladiny mě dělí asi 6 metrů. Netrápí mě, že je sotva pár stupňů nad nulou. Nikdy jsem z takové výšky neskočila (dobře, kromě letadla, ale to je něco jiného). Nezbývá mi než věřit, že tam opravdu nejsou žádné kameny, a že k přežití není potřeba žádná specifická dovednost. Prostě skoč.

A tak jsem, podobně jako Indiana Jones, když plnil zkoušku víry v honbě za svatým grálem, i já udělala krok do vzduchu, do neznáma. O několik hodin později také poprvé padl návrh poslat mě na Papuu a já řekla své “ano” (a musela si jít googlit, kde vlastně leží).

V tom jsem si uvědomila další podobnost s Indiana Jonesem – nenávidím hady, mám z nich panickou hrůzu. V dětství jsem záměrně přeskakovala obrázky v učebnicích, abych se na ně nemusela ani podívat. Zdá se to jako trivialita v poměru s jinými nebezpečenstvími a problémy, kterým jistě budu muset čelit. Obavy nejsou vždy logické či opodstatněné (i když na Papue žije přes 70 druhů těch jedovatých syčících bestií). Nakonec touha po svobodě zvítězila, nechtěla jsem, aby mi život diktoval strach, tak si po večerech aspoň prohlížím obrázky a videa, což je malý krok pro lidstvo, ale velký pro Emilku. Doteď nevím, co budu dělat, jestli nějakého potkám (= budu křičet a uteču), ale to už jsou problémy zítřka.

Ani už nespočítám, kolikrát se změnila destinace v rámci provincie, počet dobrovolníků, co poletí, a samotný termín odletu. Korona zasáhla mocně, stejně jako všude jinde. Nakonec letím na Papuu sama a o půl roku později, než bylo v původním plánu. Ztroskotal plán navázat na dobrovolníka Jardu, též medika, který však působil v jiné části země. Proto nejsem zatím schopná sdělit mnoho o místě pobytu. Sama nevím, z Česka tam nikdo nebyl.

Přišel únor 2021 a já už ťukala na hodinky, že bych ráda jela. Neustálá nejistota, kdy a jestli odletím, mě naučila plachtit. Nejsem žádný přeborník, mám ráda přehled nad svým časem, preferovala bych kupovat letenky víc než deset dní před odletem, ale to za daných okolností nebylo možné.

Vyvstala jiná otázka: Kdy se nechat větrem unášet a kdy letět proti němu?

Už tolikrát se celý můj dobrovolnický svět otočit vzhůru nohama, mám bojovat s větrnými mlýny byrokracie? Na každém kroku cesty, ať už se jednalo o zařizování víz, očkování, nebo letenek se vyskytly komplikace, zdržení, omezení (s univerzálním odůvodněním: COVID).

Já jsem však již skočila, pozdě ohlížet se zpátky.

Po intenzivních týdnech projíždění webových stránek, telefonování a psaní e-mailů subjektům jako singapurský konzulát, letiště v Hong Kongu, letecké agentury různě po světě, Quatarské aerolinie, Air Niugini (jediná společnost, která momentálně létá na Papuu), jsem získala letový plán, který (snad!) splňuje všechna nařízení. Samozřejmě, vše nemůže být tak jednoduché, takže stále čekám na jedno lejstro z Papuy, které má dorazit během tohoto týdne. Jestli vám to přijde trochu blízko deadlinu, souhlasím.

A jak tedy poletím? Proč je jedna letenka tak drahá? Vznikl papír A4, kde jsem vypracovala možný algoritmus kombinací společností, které mezi sebou mají smlouvu, přestupy probíhají v povolené lhůtě a na povolených letištích (což např. Singapur není). Nakonec se počet reálných možností smrskl na jednu, což dost usnadnilo výběr. Odlétám v úterý dopoledne a na místě bych měla být ve středu večer našeho času (což znamená + 9 h pro Port Moresby).

Praha – Frankfurt n. Mohanem – Dubaj – Bangkok – Hongkong – Port Moresby – postel

Zkouška víry zdaleka neskončila. Dnes ráno mě probudil e-mail od letecké společnosti, že domácí karanténa, ve které jsem měla po příjezdu být, není nadále povolována. Já sice nemusím vědět, kde budu prvních 14 dní bydlet (pokud mi dovolí přistát), ale teď se obávám, že si tím nejsou jistí ani místní salesiáni, kteří mě přijímají.

Plachtím v hurikánu. Modlím se, abych po svém neviditelném mostě dokázala kráčet s důvěrou dál.

Menu