Maminku dětem nic nevrátí

Ovečka, beránek a dva mladí čuníci – novému začátku rodině Rosity pomohl Fond solidarity

Nový příběh, který vám přináším, je tentokrát opravdu smutný a tíživý. Koncem května se ke mně donesla informace o mamince sedmi dětí nemocné rakovinou vaječníků ve velmi pokročilé fázi. Padre Jorge jel rodinu navštívit a duchovně ji podpořit, já s ním bohužel kvůli jiným povinnostem nemohla. Než přišel další termín návštěvy, přišla smutná novina – maminka Rosita rakovině ve svých 44 letech podlehla. Byl to jeden z těch těžkých a opravdu nešťastných příběhů, kde jsem přemýšlela, jestli je vůbec jak pomoci. Maminku už jim bohužel nic nevrátí a nemám, jak odlehčit jejich bolest, zároveň ale věřím, že vždycky existuje něco, co se může udělat. Inspirace se dostavila, když jsem se dozvěděla o tom, že tato velmi chudá rodina ve snaze mamince pomoci a zajistit potřebná vyšetření rozprodala to jediné hodnotné, co měla. A co má pro lidi z venkova v okolí Simiatugu velkou hodnotu a ovlivňuje to jejich každodenní život, společenský status, i psychické nastavení? Odpověď není nijak složitá – jsou to hospodářská zvířata. Pořídit takovou dojnou krávu už může vyjít až na tisíc dolarů (tedy asi 23-24 tisíc korun), ale menší zvířátka se dají pořídit i levněji. Ovečky se chovají na vlnu, rozmnožují je a mohou prodávat dál, prasata jsou zase na maso. A tak se zrodil nápad dát rodině novou naději, nový začátek, zkrátka alespoň nějakou šanci pomalu vykročit z bídy. Možná sice jen maličký detail, který ale pro místní lidi znamená mnoho.

Krátce po pohřbu jsem se tedy s rodinou poprvé setkala. Na návštěvu jsme přijeli ve větším počtu a přivezli jsme s sebou také základní zásoby jídla, aby rodina netrpěla hlady. Jelikož jsem rodinu neznala a naše seznámení proběhlo za těžkých okolností, bylo celé setkání trochu rozpačité a nesmělé. Jejich maličký domek byl plný dětí a sousedů, v místnosti panovala těžká atmosféra ztráty. Nejvíc mě ovšem dojímal nejmladší tříletý syn Delfín, který si zřejmě vůbec neuvědomoval, co se stalo, a vesele po místnosti poskakoval na skákadle poděděném po mnoha sourozencích. Jen občas se prý ptá: „Kdy se vrátí maminka?“ Nejstarší dcera je naopak již vdaná a žije ve městě, druhá nejstarší čerstvě porodila miminko, ve stejnou dobu, kdy byla maminka v nemocnici.

Nakonec se mezi námi ledy přeci jen prolomily, seznámili jsme se pomocí hry založené na paměti a představování jmen a padre Jorge potom prezentoval můj nápad, jak bych chtěla z Fondu solidarity pomoci. S tatínkem jsme se nakonec domluvili, že se za pár dní sejdeme na tradičním středečním trhu a společně vybereme nějaká zvířátka. Vzhledem k tíze celého shledání jsem byla ráda, že už odjíždíme, i když mi rodina pak ještě dlouho ležela v srdci a mysli.

Na trhu jsme se pak opravdu setkali a vybrali jsme spolu ovečku, beránka a dva mladé čuníky za celkovou cenu 300 dolarů (cca 7000 Kč). Tržiště se zvířaty byl pro mě opravdový zážitek, stejně jako když jeden z koupených čuníků vyskočil z korby auta a dal se na útěk, takže ho musel jeho nový majitel honit až na konec silnice. Nakonec jsme ale na korbě všechna zvířátka úspěšně přepravili až do komunity Tingo, kde pozůstalí maminky Rosity žijí. Tam si vděčný tatínek zvířátka uvázal poblíž svého pozemku a my jsme se padrem vydali zpátky do Simiatugu, já plná smíšených pocitů z těžkého osudu místních lidí, ale zároveň dojatá z možnosti pomoci alespoň malou kapkou. O příběhu se doslechli i další lidé z Ekvádoru a jedna rodina muzikantů přivezla rodině oblečení, zatímco jiná darovala peníze na veliký pytel rýže, který jim vydrží alespoň pár měsíců jako nejzákladnější obživa. Tatínkovi se také snažíme pomoci sehnat alespoň příležitostnou práci, které je tady opravdu velký nedostatek.

Pokud byste chtěli nějak dále pomoci rodině Rosity, nebojte se psát své nápady, příběh sdílet, anebo třeba přispět do Fondu solidarity, který pomáhá i dalším místním rodinám v podobně těžkých situacích.

Menu