Když už se cítíte jako doma…

V Česku se máme dobře, píší manželé Poulovi z Keni. Na vlastní kůži poznali, jaké to je, mít v domě zloděje.

Nevítaná návštěva
Celé středisko je obehnáno vysokým plotem, brány jsou asi třímetrové s ostnatým vrškem tak, aby je nebylo možné přelézt. Přes den hlídá jeden, v noci tři lidé, kteří neustále obchází areál a asi v 19:30 zamykají venkovní brány. Ve všech oknech jsou mříže a dveře jsou nebývale „festovní“. Zprvu nám to přišlo divné až přehnané, ale po několika rozhovorech s místními lidmi, jak to vypadá po setmění venku, jsme tomu rádi. Problémem je velká nezaměstnanost, která nažene mladé muže do náruče drog – mimochodem, ty jsou tady doslova za babku. Ani není problém je ve zdejších podmínkách a díky zkorumpované policii pěstovat na zahradě. Právě tito lidé potom často kradou a jeden takový člověk přišel navštívit i naše centrum. Po setmění se sem nikdo cizí nemá šanci dostat, proto tento mladý muž přišel již odpoledne, kdy je centrum více méně dostupné a žebral peníze. Vypadalo to, že je pod vlivem drog, a tak ho otcové poslali pryč. On se ale v centru schoval. Bydlíme s ostatními dobrovolníky v domcích, které jsou v areálu. V každém domečku je veranda s chodbou a z té je přístup do tří bytů (rozumějme pokojů s koupelnou a záchodem). Kolem desáté hodiny večer jsme slyšeli, jak někdo chodí u nás na chodbě. Bylo nám to divné, protože v té době jsme měli být v domku sami. Dveře od pokoje si zamykáme, ale vchodové jsme zamčené neměli. O tom že to byl zloděj, jsme se dozvěděli až druhý den ráno, kdy nám vyprávěli kluci z Německa, co se stalo – mladík se dostal do domku právě k nim. Bohužel si nezamkli ani vchodové dveře, ani dveře od pokoje, a tak je čekalo nepříjemné probuzení v podobě zloděje, který jim zrovna odnášel batoh s notebookem a mobily. Christopher, který se vzbudil jako první, zprvu nevěřil vlastním očím. Zeptal se ho co, tam dělá a když na něj mladík zakřičel ať je zticha, došlo mu co se děje. Zloděj rychle běžel ven a dělal, že tam není sám, aby měli kluci strach a nechali ho být. Ti si to však nenechali líbit a utíkali za ním. Jelikož všude byly zamčené brány, tak se jim ho podařilo po několika minutách chytit a zavolat hlídače a poté policii. Světe div se, policajti přijeli s autem, kde měli za půl noci posbíraných takovýchto lidí už sedm. Našeho zloděje k nim tedy přidali a odvezli na stanici. Kluci jeli s nimi, a když nám potom líčili, jak toho člověka surově zmlátili a zkopali, tak nám jej bylo ve finále i líto. Měl však štěstí, že nevykrádal místní lidi. Zde totiž v těchto věcech drží vesnice pohromadě, a když někoho vykradou, jdou po pachateli všichni. Pokud jej chytí, na policii se nečeká a zapracuje kolektivní pomsta. Třeba taková, že zloději navlečou na hlavu pytel, polijí jej benzínem a zapálí.Celé by to nebylo zas až takové drama, když by nepokousal do krve Christophera, který ho chytal. Když si odmyslíme všechny ostatní nemoce jako je například žloutenka a podobně, je nyní největší hrozbou HIV, které je zde poměrně dost rozšířené. I když pravděpodobnost takovéhoto přenosu není velká, Christopher dostal velmi silná antibiotika, která zabraňují nákaze a oba kluci pak odjeli domů.
Po tmě jenom s baterkou
Další část víkendu nám ještě stihl okořenit náš kuchař. V sobotu dopoledne gruntoval celou kuchyň. My jsme tam zrovna něco připravovali a najednou nám ukazoval něco hýbajícího se, co nametl na lopatku. Čerstvě vylíhnuté háďátko. Světe div se – jedovaté. Jeho mámu jsme před nedávnem potkali na chodníku, ale říkali jsme si, že taková „užovka“ přece nic udělat nemůže. Inu po tmě jenom s baterkou 🙂 Všechno je však potřeba brát s nadhledem a s pochopením místní situace a nedělat z toho velkou vědu. Alespoň se nám opět potvrdilo pravidlo, že Afrika dokáže překvapit téměř v každé situaci.
Neochvějná víra v úspěch
Abychom však psali také o něčem pozitivním, v základce dal místní nadšený učitel dohromady pěvecký sbor a rovnou jej přihlásil do celostátní soutěže. Stále obdivujeme odvahu a neuvěřitelný optimismus zdejších lidí. I když z hudby prakticky nic neumí, řeknou vám, že umí perfektně na klavír (umí zahrát jednu písničku bez not, kterou je někdo někde naučil), že umí hrát na kytaru (i když umí třeba dva akordy a ví, jak se nástroj drží) a podobně. Se stejným optimismem a velkým sebevědomím dal onen učitel dohromady sbor „perfektních“ zpěváků z 6., 7. a 8. třídy. On že bude dirigent a neustále chudáky děti hecuje, že to dotáhnou do celostátního kola. Požádal nás o pomoc, a tak třikrát denně s dětmi pilně nacvičujeme. Skladba je těžká. Děti neumí noty, učitel si je také občas plete, ale jinak něco málo umí. O sobotách máme dokonce takové mini-soustředění, kdy cvičíme cca 4 hodiny. Je to opravdu náročná tříhlasá skladba, která by dala zabrat i naší více zkušené schole natož tedy sboru, který začíná. Ale jejich sebevědomí a přesvědčení, že to zvládnou, nám stále dodává naději, že tomu tak může být.
Kristýna a Pepa Poulovi
Menu