Myší pochoutka
Zambie

Afrika a naše milé Lufubu už nám asi tak nějak zevšedněli. Už ani nemám takovou potřebu fotit všechny potvory, co potkáme – děti, termitiště, hady, chameleony. Taky jsem si začínal myslet, že už nás tu jen tak něco nepřekvapí, a to ani chudoba a způsob života některých místních lidí.

“Od čeho jsou ty díry v zemi, co tu okolo stezky potkáváme?” Ptám se anglicko – bembsky a svojí otázku upřesňuju máváním rukama a naznačováním na co se ptám, jak už jsme si zvykli s místními dětmi komunikovat. Jdeme se totiž v neděli večer vykoupat s klukama z oratoře do místní říčky. George mi stejnou “řečí” naznačuje, že to kopají lidé pomocí “urukasu”, což vím jistě, to je něco mezi rýčem a krumpáčem a lidé to používají na obdělávání svých políček.
“Dobře, ale proč?” ptám se dál. Charles mi ukazuje malou, jakoby myší díru na dně. “Ukulia” říká. “Jídlo? Vy jíte myši? Klári, oni jedí myši?”
Informaci si radši ověřujeme u dospěláků. Ano, prý je to náramná pochoutka. Druhý den ráno už na nás kluci čekají. Beru “urukasu”, foťák a jde se do buše. Po pár set metrech v buši Ben najednou zastaví, chytne Klárču za ruku a zamžourá směrem od cesty mezi keře, kde je, jako všude touhle dobou, vypálená tráva. “Pa lia” ukazuje rozhodně směrem mezi stromy.
Jako první kope zkušený Charles. My ostatní stojíme okolo s klackama, kdyby myška náhodou chtěla utéct. Hned po pár kopnutích na správné místo jedna vyskočila. Kluci se za ní rozběhli a já zapínám foťák. Jak oni, tak i já jsme byli moc pomalí. Druhý pokus kopu já. Trvá to trochu déle a začínají se mi objevovat oba “příznaky choroby”, jak pot na čele, tak i mozol na ruce. Nakonec další myška vyskočí. Tentokrát jsem zareagoval, ještě než stihla vylézt z díry. Tak a máme první myšku, radujou se kluci. Klárča tak moc nadšená není. Třetí, čtvrtý ani pátý pokus nám nevyšel, a tak se musíme spokojit jen s jednou kořistí.
Cestou domů klukům zdvořile myšku vnucuju. “Nene, vezměte si ji domů vy,” jsou zase k naší smůle zdvořilí oni. Takhle to pokračuje až k nám, kde začínají naznačovat, ať přineseme sirky. A taky gril. Tak tady už jde do tuhého. Ale nemáme to srdce jim nijak odporovat. Zbytek si asi domyslíte z fotek, a ve chvíli, kdy čtete tento náš sloh jsme nejspíš stále ještě živí a zdraví. Další zjištění posledních týdnů je to, že tady někteří lidé, zvlášť mladá děvčata, jedí hlínu a jsou na ní dokonce i závislí. Ale o tom snad zas někdy jindy.
“Jez doma co máš
a v cizině co ti dají.”