Otevřená náruč a veselá mysl

Tak jsem tady … Sama nemůžu uvěřit tomu že ten, tak dlouho očekávaný sen je realita, jsem tu, Jsem v Zambii.

Cesta byla náročná a dlouhá ale zvládla jsem to s nekonečnou podporou mých přátel.
Moje cesta odstartovala ve Vídni kde mě doprovodil můj úžasný bratranec Vojta aaa pak už bylo vše jen na mně ale já jsem holka z vesnice mezi horami kde není snadné se vyznat, a tak jsem i tu zkoušku jménem letiště Vídeň zvládla. Letěla jsem přes noc a naštěstí bylo letadlo skoro prázdné, takže jsem se mohla natáhnout přes tři sedačky a napodobovat něco jako spánek.
Moc jsem toho teda nenapsala (2 hodiny) ale naštěstí jsem při přestupu v Etiopii na letišti narazila na luxusní kávu, kdo neochutnal, neuvěří, ta chuť se nedá srovnat! Pak už mě čekal jen ranní let z Abeby (hlavní město Etiopie) do Lusaky (hl. m. Zambie).
Na letišti v Lusace na ně čekal vysmátý ,,týpek”. Ten týpek je otec Chris. I když ho znám teprve pár hodin tak vím že tohle je člověk s otevřenou náručí a veselou myslí.
Všichni určitě čekáte na fotky té Afriky. Ale to vás zklamu, fotek mám opravdu jen pár z cesty městem do domu provinciála. Ne že by nebylo po cestě nic zajímavého, právě naopak! Všechno bylo pro mě tak wooow že jsem nezvládla ani fotit. Tak příště.
Teď jsem do pátku v hlavním městě Zambie a pak mě čeká náročná, celodenní cesta do vesnice Lufubu. Cesta je prý dlouhá 1000 km a autobusem to zabere celý den, takže to bude náročné. Teď na to ale nemyslím, užívám si klidu a hlavně té postele.
Mějte se všichni fanfárově.
Ahooj a občas si vzpomeňte.
Menu