Poslední chvilky

Poslední měsíc v Chingole se nesl v duchu oslav narozenin, loučení s odcházejícími členy komunity, uvolňování restrikcí kvůli koroně a chuti pořádně si podat někoho z etiopských aerolinek.

Oslavy narozenin se ani tentokrát neobešly bez bubnů, zpěvu a tance a nebránilo tomu ani to, že nějaké ty narozeniny byly co pět dnů. Aspiranti mají silné hlasivky. Ke konci července naši komunitu opustil její dlouholetý člen bratr Joseph, který byl ředitel školy a takový ten člověk, co sice dlouho mlčí, ale když už něco řekne, stojí to za to. Byl převelen do Lusaky do domu provinciála, kde začal vykonávat funkci provinčního ekonoma. Nevím jak my jemu, ale on nám pak ve škole rozhodně chyběl. Spolu s ním se do Lusaky přesunul taky náš vedoucí centra pro mládež otec Joseph. (Chápu, proč je přesunuli, asi si provinciál říkal, že se v těch Josephech nemůžeme v Chingole vyznat.) Ten dostal úkol učit v Lusace filozofii. Věřím, že svými myšlenkami nejednoho studenta filozofie obohatí, ale zároveň se modlím, aby to nebyl konec pro naši oratoř a projekt Děti z ulice, protože ty byly před Josephovým příchodem dost zanedbané a kdo ví, jestli bude mít někdo energii se o ně starat. Aby bylo dílo rozkladu na chingolské komunitě dokončeno, aspiranti na konci července napsali své zkoušky (něco jako maturita), bez kterých nemohli pokračovat v procesu stávání se salesiánem a ihned po nich zmizeli. Spousta z nich odešla opravdu z hodiny na hodinu a ani se nerozloučili, což zvlášť pro tu citlivější půlku našeho manželského svazku byla docela rána.

Celá komunita v celku

Místo aspirantů přišla královna s drápy
Abychom se v naší osekané komunitě necítili tak sami, adoptovali jsme zatoulané kotě. Po několikadenních tahanicích o to, jestli je to kočka nebo kocour, jsme se ustálili na jméně Kleopatra, z čehož teda vyplívá, že je to nejspíš kočka. Učili jsme ji důležité věci jako jak se modlit před jídlem nebo že hovínka nepatří na koberec před televizí. Ona nás zase učila, že ne všechno je takové jak vypadá a i když je to na první pohled roztomilé koťátko, může se z ní během chvilky stát divoká bestie samý dráp a samý zub.

Její veličenstvo

Den po odjezdu posledního aspiranta přiletěl z dalekého Polska bratr Olek. Ten má v plánu zůstat v Chingole rok, a vykonávat tam svou praxi před studiem teologie. Chudák byl v angličtině ještě ztracenější než já, ale i tak jsme mu dokázali česko-slovensko-polsko-anglickou hatmatilkou předat fungování centra pro mládež a upozornit ho na některé kulturní odlišnosti.

České dobroty na jižní polokouli

V naší opuštěnosti nás přijel navštívit delegát z Říma, nějaký Gambi, který v nedaleké minulosti vedl Sadbu, a my jsme měli tu čest se s ním seznámit na přípravném kurzu na naši dobrovolnou službu. Díky němu mě Lezsek pustil do kuchyně s tím, že mám nachystat nějaké typické české jídlo. Vepřo knedlo zelo ale nemělo u afričanů valný úspěch (i když české osazenstvo komunity si vůbec nestěžovalo). O pár dnů později mě ale uprosili na kuře na paprice s houskovým knedlíkem a to zmizelo mrknutím oka.

Delegát Gambi a vepřo knedlo zelo

Vzhledem k blížícím se volbám, nám bylo důrazně doporučeno změnit den odletu z plánovaného po volbách, raději na před volbami. Koupili jsme si tedy letenku z ne tak vzdálené Ndoly, abychom nemuseli cestovat až do Lusaky, a mysleli jsme, že prostě odletíme a hotovo. I nestalo se tak. Náš let ze Ndoly byl zrušen a při změně letenek jsme se ve zkratce dozvěděli, že náš let není zaplacený a tudíž pokud to nezaplatíme – neletíme. My jsme samozřejmě věděli, že jsme platili, takže jsme se s nimi začali přetahovat. Aby toho nebylo málo, celým etiopským aerolinkám spadl systém na mailovou komunikaci, takže jsme se jim dokázali jen dovolat, ale oni sami toho moc bez mailové komunikace nedokázali. Každopádně to tedy pro nás znamenalo odjet z Chingoly ještě dřív než se plánovalo a zkusit v Lusace v kanceláři aerolinek něco vymyslet, abychom s trochou štěstí mohli odletět v plánovaném termínu z Lusaky když ne ze Ndoly.

Loučení bylo krátké, intenzivní a africké

Celé loučení se, se tak muselo maximálně zrychlit. Protože jsme přece jen trochu štístka, škola se aspoň částečně otevřela (po necelých dvou měsících kdy byla úplně zavřená) den před naším odjezdem, takže jsme se mohli rozloučit jak se studenty, tak s učiteli. Bylo by to rozhodně dojemné loučení, kdyby se nás pořád všichni neptali kolik jim tam necháme peněz jako dárek na rozloučenou. Ale ať tak či tak, stejně nakonec nějaká slzička ukápla. S komunitou jsme se rozloučili Plzničkou (ještě jednou díky Gambi, že jsi nám ji dovezl) a kuřetem na paprice a s tím, že jestli nám uletí letadlo, mají nás za pár dnů zpátky.

Vysoce “kvalitní” fotografie s učiteli

Smutné pro nás ale bylo, že jsme se nemohli rozloučit s našimi dětmi z ulice, protože veškeré aktivity centra byly zrušené. Upečenými muffiny jsme tak udělali radost aspoň dětem od sousedů.

Do Lusaky jsme dojeli dostatečně zavčas na to, abychom ještě mohli jít prudit na pobočku letecké společnosti. Chudák paní operátorka.. Celý rozhovor nakonec vedl jenom k tomu, že si máme promluvit se šéfem, který přijde až zítra. Zítra jsme si tedy promluvili se šéfem, který nám řekl, že toho bez mailů moc nezmůže, ale že se na to zkusí přes víkend podívat a v pondělí nám dá vědět. V neděli nám tak uletělo letadlo, kterým jsme chtěli přiletět do Česka a volby měly být už ve čtvrtek. V pondělí nám dal šéf vědět, že teda máme opravdu pravdu a že si můžeme zabookovat let. A my jsme se rozhodli vsadit všechno na jednu kartu – úterní let. To znamenalo, že jsme ale potřebovali po covid testovacím centru, aby byly výsledky do 24 hodin nebo dříve. Někteří nám sice tvrdili, že to nepůjde, ale asi jsme v té nemocnici kde se testovalo vypadali dostatečně zoufale, že výsledky opravdu byly ani ne za 24 hodin. Když nám pak při bezpečnostní kontrole zabavili varnou konvici, bylo nám to vlastně jedno, protože záleželo jenom na tom, že jsme se po všech peripetiích dostali do letadla.

Tím se tedy skoro uzavřela kapitola naší dobrovolné služby v Zambii. Samozřejmě budeme moc rádi o naší zkušenosti se službou povídat a až svoláme nějaký pokec, budeme vás informovat jak na stránkách tak na facebooku.

Co dodat?

Hlavně velké DÍKY! Natotela sana! Bez vaší podpory, vzkazů a modliteb, by se naše služba nikdy nemohla uskutečnit. Jsme moc vděční, že jsme mohli být s mladými v Chingole v jejich každodenním životě, že jsme jim mohli trochu něco předat, sem tam ošetřit nějaké to rozbité koleno, zahrát hry.. Je skvělé že nejen my jsme jim dávali lásku a porozumění, ale také oni nás toho hromadu naučili (třeba se na svět dívat trochu jinak) a zaujali v našich srdcích speciální místo.

 
Menu