Potřeba zde z ničeho udělat něco, aby to něco dávalo smysl.

Před nějakým časem se nám do střední školy v Aramiri sjely učitelky z okolních vesnic, se kterými spolupracujeme – vesnice Akapiru, Here Here a Ova.

Učí zde ty nejmenší děti ve staveních zřízenými salesiány, než jdou na školu základní (pokud vůbec). Tyto školy jsou nízké plechové budovy o třech malých třídách, kam se musí vejít 50 až 60 dětí. Celý víkend předtím jsem si překládala poznatky z vývojové psychologie, o kterých jsem myslela, ze by mohly být pro ně přínosné, minimálně zatím k zamyšlení. Jenže zde v podstatě většina našich běžných vyzkoumaných západních poznatků neplatí, protože děti se tu vyvíjí úplně jinak a tudíž ty zákonitosti a informace zde nejsou úplně relevantní.

Vlastně jsem z toho tolik moc použít nemohla, jen takové dosti všeobecné věci, které platí pro všechny, bez ohledu na kulturu. Např., že pro děti může být obtížný nástup do školy, kdy si potřebují zvykat na nové prostředí, pravidla, školní rozvrh a autoritu neznámé osoby, moc poznatků zkrátka bez zohlednění kultury nešlo aplikovat.

Škola hrou i na druhé straně planety

Zde je největším problémem, že děti nejsou zvyklé na žádná pravidla ani disciplínu, dosti při vyučovaní zlobí a někdy nedokáží porozumět ani jednoduchému učivu. Jediné, v čem vidím řešení, je pozměnit styl učení a přinést do něj více interaktivnosti i hravosti, aby to děti zaujalo a upoutala se jejich pozornost. Je vlastně hodně těžké něco vymyslet jen hlavou bez pomoci fyzického materiálu. Bez možnosti využít jakýkoliv materiál, pro nás vlastně úplně obyčejný – nůžky, barevný papír, hodiny s ručičkami, různé kartičky s obrázky, pravítko, fixy, vlastně i jen papíry, čtvrtky, lepidlo. Nic tu prostě z logiky nabízených možností není. Fascinuje mě, jak z ničeho tady je potřeba vytvořit něco a jak je to složité. A aby to něco z ničeho vzniklo, musí se promyslet spousty detailů, jak to udělat, aby to dávalo efektivní smysl…

Menu