Období mé dobrovolné služby se blíží k polovině. Proč tu vlastně jsem? To je otázka, která čeká snad každého dobrovolníka a je potřeba stále na ni odpovídat, a to i v průběhu pobytu. Mnoho podnětů už není tak barevných a postupně se zdá, že se ztrácí původní pestrost. Přichází okamžiky, které jsou těžší a jsou to někdy výzvy. Pravda, začátek tohoto dopisu vypadá, že budu psát tak, aby si pro mě přijela maminka. Myslím, že je však také dobré napsat, že dobrovolnictví není jen o úsměvech dětí, nekonečné euforii a o dobrém jídle.

Malebné městečko u moře

Z oken svého pokoje mám výhled přímo na naši romskou čtvrť – Machalu. Na první pohled z dálky se může zdát, že jde o malebné městečko na pobřeží Černého moře. Avšak moře je od nás vzdálené 150 km, a navíc nejde o přímořské letovisko, ale o trochu jiný typ samosprávného celku. Jde o městečko, kde platí trochu jiné zákony než naše, na které jsme zvyklí. I když situace se v posledních letech zlepšuje, stále zde žijí lidé, z našeho hlediska hluboko za hranicí chudoby.

Koňský povoz nebo Porsche

Tu a tam projede po ulici koňský povoz, někdy naleštěné Porsche. Někdy potkám dítě, které nosí u sebe kapesné na den větší než peníze, které jsem dostával od dědečka k Vánocům. Někdy však potkám dítě, u kterého rodiče nemají ani na základní jídlo. To, že mají někteří peníze dnes, neznamená, že je budou mít zítra. To, že dnes oslavují, neznamená, že zítra budou obědvat. Co to je zítřek? Tady se žije dnešním dnem, přítomností.

Přes stěny je vidět dovnitř

Když jsem procházel Machalou první týdny, mísilo se ve mě mnoho pocitů a myšlenek. Jedna z prvních byla, jak mohou být děti žijící v, tak otřesných podmínkách schopny se usmát, obejmout a říci: “Mám tě rád!” Jak mohou přežít zimu v domě, ve kterém jde přes stěny vidět dovnitř. Jak to, že se k tomu ještě umí usmívat. Jak to, že kluk, kterého zmlátil jeho vlastní otec a vyhodil z domu, se mě ráno, jako by se nic nestalo, zeptá, jak se mám? Mimo jiné jsem si při setkání s tímto světem uvědomil, jak moc mohu být vděčný za to, co mám.

Žít přítomností

Přes všechnu materiální chudobu i přes všechny příběhy o domácím násilí, které slýchávám, je stále mnoho, co se můžeme od Romů naučit. Umí se dělit o to, co mají kolikrát mnohem více než my. Jsou otevření. Když někdo z rodiny ztratí dům, jednoduše ho vezmou k sobě. Žijí přítomností. Místní děti tráví čas venku s ostatními. Kolikrát přemýšlím, proč jejich způsob života bychom někdy rádi změnili a máme se vůbec opovažovat ho měnit? Jsem tu sice už pět měsíců, ale jejich život zdaleka neznám.

Možná, že víc, než dám, tak dostanu

Jaká je tedy odpověď na otázku napsanou v úvodu? Proč tu jsem? Jednoduše jsem tu, abych je měl rád. Dal jim to, co mám. Čas, ruce, úsměv… Jednoduše myslím, že tu mám být. Možná, že víc, než dám, tak dostanu.