Z Yaupi čtyři hodiny autem do Macas a odtud nočním spojem dalších šest hodin do Quita. V polospánku metrem na inspektorát, kde jsem se mohl osprchovat teplou vodou a padnout do čistých bílých prostěradel. V pokoji nebylo ani stopy po švábech, netopýrech nebo komárech. 

Dopis si můžete také poslechnout.

Celá tahle honička začala proto, že bylo potřeba něco urgentně podepsat na migračním úřadě. A to skutečně urgentně, protože mi zbývaly dva týdny do konce platnosti turistického víza. Z migračního úřadu se mi nedovolali (což možná bude tím, že nejbližší místo se signálem je hodinu cesty od Yaupi), takže jsem se musel dostavit osobně. Po hodinovém šlofíku jsem se nasnídal s P. Diegem, koordinátorem dobrovolnické služby v Ekvádoru, probrali jsme moji dosavadní zkušenost v Yaupi a pak jsme vyrazili s dokumenty na imigrační úřad.
Na úřadě jsem během deseti minut všechno podepsal a mohl se vydat zpátky do Yaupi. Další den jsem měl totiž naplánovaný test z angličtiny a studenti by určitě byli extrémně zklamaní, kdybych ho musel odložit. Nočním autobusem jsem dorazil do Macas, kde jsem tři hodiny čekal na první ranní autobus do Tiwintsy, který odjížděl ve 4:30. Tam jsem pak čekal, až mě vyzvedne salesián Osvaldo, a rovnou jsme vyrazili do oratoře, která probíhá v centru Yaupi každou středu odpoledne. Na konci dne jsem se po dvou dnech téměř beze spánku cítil jako chodící mrtvola. Všechno bylo podepsáno a odesláno, ale moje turistické vízum už téměř vypršelo a pořád jsem nedostal žádné informace. Padre Fabián už vymýšlel, že mě pošlou přes hranice do Peru nebo do Kolumbie, ale nakonec se to snad vyřešilo.

Personální změny

Jinak v misii došlo k několika změnám, co se týče osazenstva. V polovině října se vrátil z cest Padre Anton, který pochází ze Slovenska. Konečně si tak můžu i tady v misii s někým popovídat česky a probrat témata, se kterými mám ve španělštině ještě problémy. Padre Anton také souhlasil, že se stane mým duchovním doprovázejícím – každý dobrovolník by se totiž měl pravidelně účastnit duchovních rozhovorů. Mám tady konečně někoho, komu se můžu svěřit a kdo mě podporuje.
Do Yaupi také přijel Carlos, dobrovolník, který se připravuje na službu v Peru. Je to vystudovaný psycholog a zůstane s námi až do konce října. Dobrovolník Santiago, který sem přijel společně se mnou, už je nyní v Quitu. Kvůli místnímu vedru mu nebylo dlouhodobě dobře, a tak ho přesunuli.

Katecheze

Začátkem listopadu se plánuje katecheze. Ve farnosti budeme připravovat děti a mladé lidi k prvnímu svatému přijímání a biřmování. Dostaneme (snad) rozpis a každý dobrovolník bude mít na starosti seznam komunit, kam bude dojíždět jednou za čtrnáct dní až jednou za měsíc. V Kayamasu jsem si zatím zapsal přibližně jedenáct zájemců, vybral od nich po dolaru za katechetickou knížku a v listopadu začínáme. Pak jsem ještě zaslechl, že mě možná čeká katecheze i ve Waweimi. Informace tady ale člověk většinou dostává tak hodinu předtím, než se má něco uskutečnit, takže se nechám překvapit.

Hmyzí  útoky a únava

Mezitím neustále čelím útokům hmyzu všeho druhu, a to snad jako jediný člen misie. Patrně jim dělá radost, že konečně mohou ochutnat krev z jiné části světa. Koupili mi moskytiéru, ale ta pomáhá jen částečně a ani repelent není úplně účinný.
Začínám také trochu pociťovat náročnost místního režimu. Únava se začíná projevovat i v duchovním životě. Modlitby jsou někdy suché a bez života, při mších bojuji s únavou a občas mám pocit, že se ze všeho stává jen další povinnost v denním rozvrhu. I proto jsem rád, že mám možnost pravidelně hovořit s otcem Antonem a věnovat trochu času také vlastnímu duchovnímu životu.

Škola trpělivosti

Ve škole je to taky občas boj, obzvlášť když se snažím udržet pozornost celé třídy. To je tady někdy téměř nemožný úkol. Postupně také zjišťuji, že místní děti mají ke vzdělání trochu jiný přístup, než na jaký jsem zvyklý z domova. Známky ani možnost propadnutí mnohé z nich příliš netrápí. Člověk ale musí pochopit kontext, ve kterém žijou. Některé z dětí tráví většinu dne bez rodičů, kteří jim občas nechají něco k jídlu. Některé vyrůstají bez otce nebo u příbuzných. Tohle si musím neustále připomínat, když ve mně občas narůstá frustrace – je to škola trpělivosti. Kluci z internátu mi ale dělají radost. Postupně se poznáváme a začínají se přede mnou více otevírat. Samozřejmě to občas zaskřípe, například když jsme rozhodli, že přes týden nebudou mít telefony. To vyvolalo menší krizi.
Volné chvíle, kterých zase tolik není, trávím většinou psaním nebo četbou. Na náročnější duchovní literaturu mi momentálně nezbývá moc času ani energie, takže většinou otevírám barbara Conana, který se přece jen čte o něco snadněji. Během jednoho skutečně volného dne jsme se s komunitou vydali přes Puerto Morona k Mar Verde, tedy k Zelenému moři. Z vyhlídky nebylo vidět nic než džungli, která se táhla až k obzoru. Po týdnech plných vyučování, povinností a neustálého shonu jsme mohli na chvíli vypadnout z každodenního režimu a prostě se rozhlédnout kolem sebe. 

Jakub Trojánek, dobrovolník v Ekvádoru (edit. SADBA)