Od bláta po kolena, tričko promočené potem. Ohlédnu se a někde dole na kopci vidím padre Fabiána s bubnem pověšeným na zádech. Kolem nás je vidět jen džungle a v údolí se jako stříbrný had kroutí řeka Santiago. Na obzoru se z hustého porostu za křiku ptáků vynořují první chalupy.

Dopis si můžete také poslechnout.

Uplynul už měsíc ode dne, kdy jsem v Yaupi ve svém kamrlíku shodil batoh a zavraždil prvního švába. S denním režimem se pořád dost peru, ale pomalu si zvykám. Pracovní den začíná stejně jako zimní bojovka na přípravném víkendu v Pardubicích – ve 4:30 ráno. S tím rozdílem, že tady je to tak každý den. Dobrovolníci vstávají jako první, abychom mohli o čtvrt hodiny později probudit kluky na internátu. Ti mají před snídaní studium, se kterým souběžně probíhají ranní chvály. Potom následuje úklid společných prostor a snídaně. V 7:30 začíná vyučování.
Před začátkem výuky nesmí chybět nástup studentů, zpěv hymny instituce, čtení z evangelia a jeho následná reflexe. Já učím angličtinu, výtvarnou výchovu, čtení a psaní, informatiku a momentálně také supluji matematiku, protože jeden z učitelů se rozhodl po čtrnácti dnech skončit. Celkem mám kolem čtrnácti vyučovacích hodin týdně, což není zas tak moc, ale přípravy, opravování úkolů a testů plus tajné šlofíky na pokoji spolknou taky dost času.

Pro některé děti je vysloveným utrpením sedět celých 45 minut v lavici, takže neustále hledají způsob, jak by mohly uniknout. Zároveň jsou ale neuvěřitelně bezprostřední. Zdraví člověka přes celý areál a hned si chtějí povídat. Po škole následuje oběd a potom dvě a půl hodiny práce. S klukama bereme mačety, sekačky a lopaty a pouštíme se do boje s džunglí, která se snaží pomalu pohltit naši misii. Naštěstí jsem, co se týče práce s mačetou, něco jako expert – hned při první příležitosti jsem se stihl seknout do nohy a dva týdny chodil s obvazem.

Po práci si kluci můžou užít hodinu sportu. Nejčastěji se hraje indor, místní varianta futsalu hraná venku na betonovém hřišti, nebo ecuavóley. Ale spíš indor. Každý den. Po večeři následuje mše a další dvě hodiny studia. Kluci si za asistence dobrovolníků dodělají úkoly, takže mám šanci si zopakovat látku ze střední školy nebo hledat ve slovníku šuarštiny dvacet názvů domácích zvířat. Na internátu máme zatím pět kluků ve věku okolo čtrnácti let.
Každý den trávíme prakticky celý den se stejnými lidmi. Není možné po práci zavřít dveře kanceláře a jít domů. Komunita je zároveň pracovištěm i domovem. Pro někoho, kdo má rád ticho a čas o samotě, je to občas pořádná zkouška trpělivosti. Pomalu se proto učím hledat malé ostrůvky času pro sebe, kdy si můžu zalézt s knihou nebo něco napsat.
Jsou ale i momenty, kdy je život v komunitě fajn. Oslavil jsem tady svoje třicáté narozeniny se spoustou zpěvu, smaženými rybami, hrami pro kluky z internátu a dortem. Na repráku mi pak se šibalským úsměvem pustili Nohavicu a Neckáře – patrně přední reprezentanty české hudby.
Víkendy vypadají jinak. Kluci z internátu jsou doma a tehdy vyrážíme do okolních komunit, kam se často dá dostat pouze po řece nebo pěšky.

Jednou z mých oblíbených výprav, a řekl bych i jedním z nejkrásnějších momentů prvního měsíce, byla cesta do komunity jménem Coangos, ukryté v horách deštného pralesa. Jel jsem pouze já a otec Fabián. Nejprve jsme dojeli autem na malé tržiště u řeky, vzdálené asi dvě hodiny od misie, kde jsme nasedli na loď. Plavili jsme se po řece Santiago kolem vodopádů a potom v gumácích pokračovali po rozbahněné, příkré cestě vzhůru do Coangosu. Po nějaké době se před námi na vrcholu kopce otevřel pohled na několik domů obklopených horami a nekonečnou zelení.
Kněz tam nebyl přibližně dvacet let. Přesto tam víra nezmizela. Po přivítání jsme šli připravovat jednu ze tříd místní školy na mši. Kaple byla totiž v ruinách a ke křtu se chystalo jednatřicet dětí a tři páry se připravovaly na svatbu. Bylo tedy potřeba všechno uklidit a nazdobit, s čímž nám pomáhaly místní děti, kterých byla celá kupa – nafukovaly balónky a věšely ozdoby. Zbytek odpoledne jsme pak strávili hrami a samozřejmě nechyběl turnaj v indoru. Další den se slavila mše spolu se všemi křty a svatbami a já jsem shuarské zpěvy doprovázel na buben.
Pořád ještě nejsem plně sžitý s misií v Yaupi. Je tu spousta věcí, které mi zatím nedávají smysl a jejichž každodenní překonávání mě stojí dost úsilí a energie. S postupem času ale začínám vidět i pod slupku všech těch nepříjemností a nepohodlí a uvědomovat si, že v těch malých věcech tady moje přítomnost má smysl.
V říjnu začíná misijní měsíc, což je podle mě hezký čas si uvědomit, že misie není vyhrazena lidem, kteří odjedou přes půl světa do Amazonie. Každý je povolaný být misionářem tam, kde právě je, mezi lidmi, které má kolem sebe. Právě jeho každodenní obyčejný život a malá rozhodnutí v něm mohou měnit svět.