Ty holky se můžou dostat z ulice!

Tento týden jsem se zastavil u školního vchodu a jeden student si tam začal stěžovat, že ho vrátný nechtěl pustit dovnitř. Už jsem si zvykl na pravidelné skupinky opozdilců před školou, ale i tak jsem se zeptal: „A jaké jsi měl zpoždění?“ Nedokázal mi odpovědět a tak jsem se ho zeptal, v kolik hodin přišel. Odpověděl: „8:05“. Znovu jsem se vrátil k původní otázce: „Tak jaké je tvé zpoždění?“ „10 minut,“ zněla odpověď.
Poté, co jsme si spočítali, jaké to zpoždění opravdu bylo, dostal jsme se k další otázce: „Proč jsi přišel o 15 min později?“ Chlapec hbitě odpověděl: „Protože jsem si dělal úkoly.“ Vím, že jsem prošel trochu jiným vzdělávacím procesem a už si začínám zvykat na kdejaké výmluvy dětí tady, ale stejně jsem reagoval: „Úkoly děláš těsně před školou? Ty se nemají dělat na poslední chvilku, ale hned jak přijdeš ze školy!“ Ten žák, nebylo mu ani 10 let, odvětil: „Když jsem přišel ze školy, tak jsem pomáhal mamince vynášet z domu vodu, která k nám zatekla.“
S deštěm, vodou a všudy přítomným bahnem na ulicích, ale už i v domech se trochu mění rytmus života místních komunit. Ale to není to, o čem chci v prvé řadě mluvit. To co mě na té situaci zarazilo nejvíce a nad čím jsem se zamyslel bylo, zda-li jsou domácí úkoly opravdu domácí? Co dáváme dětem za vzdělání, když předpokládáme, že škola je jejich jediná a nejdůležitější povinnost? Nedorozumění, které posloužilo jako prostředek k přehodnocení naší reality…

Nad radost nic v světě není

Mise je také o tom přinášet radost domů. A dnešek takový byl. Jeden Brazilec a jeden Portugalec se rozhodli dát kus sebe a uspořádat… KARNEVAL!!!
Zkusme po oslavách kráčet dále s obnovenou silou a radostí.

  

Na fotce vidíte v maskách jak kněze, tak bratry, nováčky a dobrovolníky z komunity 😊 

Ocenění pro salesiány

Cenu Manuela Antónia da MotaŽivot v Angole (Prémio Manuel António da Mota – Uma Vida em Angola) dostávají salesiáni!

Dnes jsem ve zprávách našel fotku z předávací ceremonie, která svedla dohromady prezidenta Angoly, Portugalska a otce Manola, který tady s námi žije. Ta zpráva pro mě nebyla úplnou novinkou, ale vidět na vlastní oči výsledek konkrétního působení našeho úsilí a modliteb, mi vehnalo slzy do očí. Se smíšeným pocitem radosti a pýchy jsem si uvědomil to, že když děláme věci jinak, působíme změnu. Další „posilňovací balíček“ pro pokračování v mojí misi.
Ocenění jsme obdrželi za „implementaci projektů orientovaných na vzdělání, rozvoj komunit se zaměřením na děti a mládež“. Nebyla to jen „nějaká“ cena, bylo to To Ocenění… Byli jsme první a jediní ocenění. Velké díky patří všem, kteří nám umožňují dělat změny.

Obrázek vydá za tisíc slov, ale žádný obrázek či fotka neznamenají tolik, jako realita sama…

Včerejšek byl plný emocí. Pro děvčata z ulice, se kterými se potkáváme v rámci našich aktivit, jsme uspořádali oslavu ke Dni žen. Kromě her, kvízů a dalších aktivit bylo naším cílem poznat první skupinu dívek, které budou obývat domek, jež se pro ně staví. Byly tam i další děti z našich, už existujících domovů, které jsou svým způsobem experty na tuto problematiku a samy říkaly: „Ty holky se můžou dostat z ulice…“
Nicméně, museli jsme se zase něčemu novému přiučit…
Po pauze na katechezi jsme se vrátili na místo oslavy a zjistili jsme, že nejenom holky, ale i dobrovolníci a taky matka byli zadrženi policií. Příčinou byla jakási potyčka o kraťasy!
Vydali jsme se zadrženou skupinu hledat. Následkem různých zmatených informací jsme se ocitli před hotelem jménem Taizé. Mezitím jsme zjistili, že skupinka byla propuštěna a jsou zpátky na oslavě. Po shledání s čerstvě propuštěnými nám matka začala vyprávět, co se dělo a podělila se s námi o konverzaci, kterou vedla s policistou. Popsal jí některé skutečnosti, o kterých jsme zatím nevěděli a dal nám návrhy, kam by mohla směřovat naše další práce a aktivity. Po diskuzi jsem se bavil ještě s dalšími přáteli a připomněl jsem si píseň z Taizé. Modlím se, aby se tak stalo: „Beati voi poveri, perché vostro è il regno di Dio – Blahoslavení chudí, neboť jejich je nebeské království.”

Modleme se za to, aby byly naše „zdi“ strženy a vystřídalo je bratrské sdílení, které rozbije realitu, ve které žijí naši bratři a sestry, jež je pod lidskou důstojnost, zvláště pak mysleme na děti, které vyrůstají v takových podmínkách.

Oni netuší a ani nesní o tom, jakou moc má sen nad životem.
Že kdykoliv člověk sní, svět skáče a vznáší se,
jako by byl barevným míčem v rukou dítěte.“

(António Gedeão: Kámen mudrců, překlad Jan Šablatura)

Začít den s radostí

Byl jsem fakt překvapený, když jsem našel video z naší mise na italském webu! Ve školce začínáme den „Dobrým ránem,“ kdy učitel řekne dětem něco na začátek dne a pak si všichni zatančí a zazpívají, aby začali den s radostí!
A po prvním dnešním překvapení přichází další… Já na titulní stránce novin! Dnes na novinových stáncích. Z první ruky se tak můžete dozvědět, jaké je žít v misii v Lixieře v Luandě. Návštěvy Luandského pobřeží, kde připravujeme různé aktivity pro děti z ulice, už nejsou žádnou novinkou, zvykli si na ně i lidé, kteří sem chodí na procházky. Nicméně tento týden měla naše návštěva jinou atmosféru… víc blízkosti, intimity.

Před dvěma týdny, na jiném místě, nám nevyšel původně naplánovaný program. Chtěli jsme promítat filmy v ruinách, kde mládež žije, nicméně díky výpadkům elektřiny se nám to nepodařilo. Abychom vyplnily technické nedostatky, začali jsme improvizovat a vytvořili jsme malé diskuzní skupinky. Nakonec jsem byl velmi překvapený, jak nás původně „průšvih“ přiblížil k dětem a také k naší misi: „Vezměte je z ulic a začleňte je do společnosti.“

A pak se logicky vynořila otázka… „Máme přes veškeré skupinové aktivity dost prostoru pro osobní kontakt s dětmi na pobřeží?“ Cítili jsme potřebu udělat něco jinak a tak se stalo… Místo velké skupinové katecheze jsme vytvořily katechezi „kruhovou“. 8 stanovišť, každý pro jeden symbol Velikonoc, každé stanoviště s jedním katechetou a 8 skupinek našich malých pokladů, kteří chodili od stanovišti ke stanovišti.

S tímto novým přístupem jsme mohli každého oslovit jménem, sdílet jejich příběhy, vítat nečekané situace, vyměňovat si úsměvy a možnost pohlédnout si do očí v hlubším a krásnějším poznání. Na konci, jsme se všichni společně sešli ve velmi silném momentu modlitby a bdění.

Modlíme se za Velikonoce v každém z nás, protože…
Věřit ve Velikonoce znamená věřit v obnovu…
Rodiny, které nás odmítly, hlad, život mezi krádeží, drogami, alkoholem, násilím, život na ulici… Neselhali jsme, vše bude obnoveno…

Jorge

Menu