Připoutejte se a pohodlně se usaďte, bude to jízda.

“Dneska přelezli plot a poškodili střechu.”

“Ukradli něco?

“Před pár týdny kalich. Raději budeme vše vozit s sebou.”

“Chce někdo půlku manga?”

O nedělních obědech konverzujeme, poslední dobou o útocích na kostel v Sabamě, kam se opakovaně někdo snaží vloupat.

“Víme, kdo za tím stojí?” Ptám se.

“Místní to asi vědí, vždyť je to uprostřed návsi.” Odtuší Pedro.

“Policie?” Navrhne Reto.

“Ha! Když jsme minule volali, tak nám řekli, že nemají benzín, takže jestli chceme, aby přijeli, musíme jim přivézt kanystr. Stejně by nic neudělali, jen to v komunitě vyeskaluje.” Ušklíbne se Angelo a přidá se porci brambor.

A tak si lámeme hlavy dál. Odpoledne šokuji skupinu kamarádek, když jim demonstruji, jak vypadají oční čočky. Bavíme se a vyprávíme příběhy, strávíme tak příjemnou hodinu. Joseph sedí opodál. Večer si konečně vlezu do sprchy. Murphyho zákon jasně praví, že jsou to právě tyto okamžiky, kdy jste nutně potřeba někde jinde. Ještě mokrá zvedám telefon:

“Mohla bys přijít dolu? Josepha pobodali.” Tož s sebou trochu mrsknu. Joseph sedí celý bledý a zamlklý na lavičce před domem. “Co se stalo?” Vyzvídám a prohlížím si bodnou ránu na rameni. “Odpoledne nás přepadli rascalové,” leze z něj jak z chlupaté deky. Společně s jedním kamarádem se poprvé pustil za brány našeho komplexu (bez dovolení) a bohužel asi po 300 metrech se na ně vrhlo osm kluků. Joseph se rozhodl bránit svůj telefon. Vše skončilo ještě relativně dobře- pistole neměla náboje a nůž se zabodl do svalu, takže Joseph skončil jen s monoklem, bodnou ránou a rozraženým čelem. “Kdy se to stalo?” Divím se. “Před pár hodinami.” Dozvídám se. “Vždyť jsem celé odpoledne seděla asi 20 metrů od tebe! Proč jsi nic neřekl dřív?” Kroutím hlavou. “Vypadala jsi, že jsi zaneprázdněná s holkama a bál jsem se, že budu mít malér.” Dochází mi slov, ale naštěstí už otvírám ošetřovnu. Přiznávám se, že jsem ránu nožem nikdy dřív neošetřovala. Přestala krvácet a vypadalo to, že nic životně důležitého nebylo zasaženo. Tak jsem to v našich polních podmínkách vyčistila a zašila a dala léky proti bolesti a instruovala ho, aby mi hned dal vědět, kdyby cítil horečku, apod. Následující den jsem si ho raději šla zkontrolovat. Co nevidím, 38,4 stupňů Celsia.

“Máš horečku.”

“Já vím.”

“Proč jsi….? To je jedno.” Do boje nastoupil můj přítel klindamycin a intenzivní modlitby. S Boží pomocí už včera Joseph vesele plaval v oceánu a po zranění zbyla jen jizva.

Vzhůru na horu a zase dolů…

Skupina věřících z Highlands se na ní každé úterý modlí celý růženec, což je, přiznejme si to narovinu, úctyhodný výkon. Po škole tedy sedáme do auta Nissan a po úzké klikaté horňačce se valíme směr kaple. Nikdy bych si nemyslela, že je možné, aby jakékoliv auto tohle vyjelo, ale misie už za léta překonala větší překážky. Čeká na nás celé shromáždění. Přespávat tu bude ve velice skromných podmínkách shromáždění žen, mužů, dětí, miminek, důchodců o berlích (červenám se, když vzpomenu, jak jsem se tehdy při výšlapu zapotila). Při mši sedíme na zemi. Jsem ohromena vděčností, kterou projevují za pouhou naši účast. Jedna z žen mi strká do ruky peníze. Chvíli se s ní dohaduji, že to opravdu není třeba, ať je dá do kostelní kasičky, ale po čase vidím, že bude jednodušší, když to udělám za ni. Odhodlání všech zúčastněných mě dojímá. Jako dary dostáváme živou slepici a spoustu zeleniny. “Máte dost vody?” Ptám se. Slunce paří a zůstávají tu celý den. “Někteří si přinesli svou flašku, zbytek nic.” Dozvídáme se. “Tak mi se otočíme doma a přivezeme vám kanystr, abyste měli dost.” Koukám se na matku s čtyřměsíčním mimčem.

Doma napouštíme vodu a kontrolujeme kluky, kteří připravují večeři na rozloučenou pro bratra Reta, který jede po dvou letech na zaslouženou dovolenou. “Můžu jet na horu s vámi?” Ptá se Mark a leze do nákladního prostoru. “Máš hotové všechny povinnosti?” Ujišťuje se Pedro. “Tak já raději zůstanu a pomůžu klukům.” Rozhoduje se čestný Mark. Podruhé tedy stoupáme do strmého kopce, když v tom se v zatáčce objeví dědeček a štráduje si to rovnou proti nám. Pedro zastaví, není kde se vyhnout. Nezbývá nám než couvat z největšího krpálu dolů. Během několika následujících chvílích vnímám následující. Nejprve slyším Pedra suše poznamenat: “Nefungují brzdy.” Následně mám pocit že zadní kolo na mé straně visí ve vzduchu. V hlavě mi proběhne myšlenka: “Otočíme se.” Chytnu se držadla, ale to už se válíme z kopce dolů. Vysype se sklo a já děkuji Bohu a všem, kteří se na výrobě aut podílejí, že se rozpadá na tisíce neškodných kousků. Náhle sedíme na hlavní silnici, akorát hlavami dolů. “To bude průšvih, jestli tu takhle zůstaneme, určitě nás vykradou,” pomyslím si. Ruka anděla strážného zasáhne znovu a nakonec skončíme na všech čtyřech kolech, akorát po 360 stupňové boční otočce a čumákem míříme na opačnou stranu. “Jsi v pořádku?” Vypadne ze mě a Pedra zároveň. “Myslím, že jo.” Hodnotíme náš vzájemný stav. Zázrakem se ani jednomu z nás nic nestalo, mám jen nepatrně odřený loket. To už se k nás sbíhá dav a pálí jednu otázku za druhou. Pedro (kupodivu) startuje a tak se po velmi krátké dobrodružné cestě Tam vydáváme i na cestu Zpátky, akorát trochu pomačkaní, beze skel a zrcátek. Pro úplnost chci zaznamenat, že mi při tom válení sudů vypadla z okna oblíbená flaštička. Neb jsem následující den měla zvednout kotvy a jet na inspekci Kokopa, školy na ostrově East New Britain, kde dlí Chris a jeho banda, rozhodla jsem se, že jsem na rozdíl od našeho milovaného Nissanu naprosto zdravá. O mých dobrodružstvích mezi sopkami a kanibaly však později.

Rozsypané studenty je třeba znovu složit

Zpátky v Mosbi nás čekal šrumot, vrátila jsem se do víru první salesiánské konference o společném vzdělávacím systému, který se ambiciózně snaží propojit jednotlivé instituce v provincii. Ani jsem se nenadála a už tu máme 4. a poslední úsek školního roku. Jak bývá dobrým zvykem, studenti se nám přes prázdniny rozpadli na kousíčky, takže jsem se tento týden opravdu nezastavila. Řežu, šiju, testuji, medikuji a zejména nejraději naslouchám. Nedávno jsem si uvědomila, jak moc se člověk v takovém prostředí zocelí. Před pár měsíci jsem byla celé vyjukaná, když jsem léčila prvního chlapce s malárií. Dnes se skoro raduji, protože je to jedna z mála nemocí, kterou mohu opravdu s jistotou diagnostikovat a zaléčit. O to víc si uvědomuji, jak nedostačující jsou moje vědomosti a vzdělání. Už se těším, až budu mít čas dohnat to, co bych ráda bývala věděla posledních pár měsíců.

Kdo za co může?

Díky rabaulským eskapádám jsem se vyhnula většině soustrastných komentářů, neb zpráva o naší autonehodě zaplavila celé město. Přesto mě potkalo zajímavé kulturní překvapení. Abyste tomu rozuměli, v melanéské kultuře se vyskytuje několik velice specifických rysů, které udávají koryta pro tok myšlenek jednotlivců. Jedním z těchto paradigmatů je teze, že nic se neděje bez lidského přičinění. V následujících článcích se pokusím prozkoumat další axiomy místního pohledu na svět, v těchto dnech mi však život přihrál krásný příklad právě pro tento kulturní nárožní kámen. Ať se stane cokoliv, zejména pokud se jedná o tragédii, první otázka zní: “Kdo za to může?”

Proto nám tento týden nejezdil autobus č. 10. Kluky jsme z nádraží vyzvedávali na našem náklaďáku. Jednoho krásného odpoledne totiž jeden nešťastník (nikoliv student) vypadl z přecpaného autobusu, který jezdí zásadně s otevřenými dveřmi. Snažil se vyskočit dřív a to se mu stalo osudným. Jeho wantoci (lidé ze stejného kmene) se však zeptali: Čípak je to vina? Vy byste možná řekli, že vystupovat za jízdy není tak skvělý nápad, ale klan rozhodl, že za to rozhodně může výběrčí jízdného daného autobusu, tak mu rovnou pořezali ruce a vyhlásili válku autobusu č. 10 a 17. pro jistotu taky.

Za válení sudů může ona…

Drtivá většina čarodějnictví, neboli “sanguma” (zlý duch) se téže točí kolem otázky viny. Rituály pro získání síly či jiné výhody jsou mnohem méně časté, respektive si s nimi nikdo neláme hlavu, oproti problematice prokletí. Tento teoretický poznatek jsem měla možnost otestovat v praxi, když se pár zbožných křesťanských matek rozhodlo, že za naše horské válení sudů můžu já, protože bydlím v domě s kluky a otci. Naštěstí se jedná o malou skupinu lidí ze Sabamy, kde se Pedro marně snaží objasnit, jak se to vše událo, a že není hezké psát lidem výhružné dopisy. Tak prožívám konečně nějakou tu životní detektivku, a abych to zkrátila, teď si pro jistotu dávám od Sabamy pár týdnů pohov, takže mám trochu více času na psaní. Vězte tedy, že jsem naprosto v pořádku, živá a zdravá a vesele si lámu hlavu s hodinami biologie. O těch však až příště. Mučedníkem se stát neplánuji. Jakkoliv by mé svatořečení bylo poté tutovka, něco mi říká, že má cesta do nebe bude ještě spletitá. Svěřuji se do rukou Pána. Pokud najdete čas, vzpomeňte, prosím, na nás ve svých modlitbách/ myšlenkách!

Menu