Školku a hřiště pro děti v Kayirayira postavil otec George ze své soukromé iniciativy. Školka je zděná, což je neobvyklé, a má jednu společnou třídu pro všechny děti. Na hřišti jsou houpačky a pneumatiky. Co se týče vybavení, jsou tu čtyři stoly s židličkami, ale pomůcky skoro žádné. Záchod je venku a vypadá jako plechová trubka, ale překvapilo mě, že je tam sedátko a není to jen díra v zemi.

Když jsem poprvé přijela do Kayirayira, učitelka Kristine mě představila dětem a řekla mi, že to já jsem profesionál a třída je moje, tak můžu začít učit. Už jsme se jednou předtím potkaly, tak jsem věděla, že ona není vystudovaná učitelka a učí podle příručky. Já si mám učit podle sebe. Říkala, že je ráda, že mě tam má, a doufá, že něco odkouká.

Nejdřív se mě děti bály. Nechtěly se mnou mluvit. Asi jsem byla první běloška, kterou kdy viděly. Ale pak už to bylo lepší, byly moc šikovné a všechny aktivity zvládly na výbornou. Děti tu chodí povinně do školky ve věku od 2 do 6 let a učí se číst, psát a počítat (stejně jako v Keni).

Začínají v 7:30h a končí ve 12h. Každý den mají hodinu náboženství, matematiky, angličtiny, výtvarky, tělocviku, prvouky a na konec se povídá příběh. Učí se 2h v kuse, potom mají půl hodiny přestávku a další 2h vyučování.

Je to tady pro mě výzva. Dětí je přihlášených 35 a z toho pravidelně chodí tak 25, ale denně jich přijde tak 12-25. Některé děti chodí jen 1x za měsíc, protože víckrát je rodiče do školy nepošlou, ti potom nic neumí. Jednou mi tu přišly z poloviny děti, které běžně nechodí, tři úplně nové a spoustu stálých žáků chybělo, tak neznaly ani písničky a bylo to s nimi jako na začátku, ach. Prý chodí tak, aby nemusely platit školné. Naprostá většina rodičů ho neplatí nebo ho platí jen z části, což je problém pro paní učitelku, protože školné činí její plat. Děti tu, na rozdíl od města, nenosí uniformy, které jsou pro školní docházku oficiálně povinné. Některé děti jsou špinavé a mají za chvíli úplně hnědý, zapatlaný papír… Některé děti nevoní… Mimo výuku se mnou moc nemluví, protože ještě neumí moc anglicky a já neumím moc rukwangali. Jejich jména jsou pro mě těžko zapamatovatelná, zvlášť když tu jezdím jen jednou týdně, tak jsem si je jednou vyfotila s jmenovkou, abych si je mohla zopakovat před výukou. Pomůcky tu skoro žádné nebyly, paní učitelka schovává z jedné strany popsané papíry, aby měly děti kde psát. Já dovezla některé školní potřeby z ČR a další pomůcky k výuce (většinou tématické plakáty) vyrábím z týdne na týden.

Jednou mi Kristine povídala, jak začínala učit. Nejdřív učila děti z vlastní vůle pod stromem, potom požádala kněze, aby mohla učit v kostele v sakristii. Později jí saleziáni ostavili takový malý plechový domek a nedávno otec George postavil zděnou školku. Všechno jde!