Jak se slaví promoce v Didie v Tanzánii a o životě na ulici píše dobrovolnice Renča ve svém dalším dopise.
PROMOCE

Studenti čtvrtých ročníků v pátek absolvovali poslední zkoušku. Od rána připravujeme zítřejší program promocí. Všichni učitelé jsou rozdělení do skupinek, které jsou zodpovědné za různé části celého dne. Skupinka dohlížející na přípravu jídla, programu a vystoupení, a nakonec skupina k dekoraci celého areálu, kde jsem já. Ihned po zkouškách se vrháme do práce. Je toho hodně, ale studenti, hlavně ti talentovaní, dělají skvělou práci. Tým zodpovědný za přípravu jídla od rána pobíhá okolo. A co by to bylo za oslavu bez masa! Myslela jsem, že pohled na krev mi nic nedělá, to přeci dobře znám! Lidi, ne, to opravdu nechcete vidět… zvedal se mi žaludek při pohledu na to, jak tady zabíjí krávy. Bylo to trápení pro ta zvířata, ale pro studenty něco jako běžná práce. Ve výsledku bude přeci parádní jídlo. A jak mi Augustino vykládal, to nejlepší maso je s kouskem kosti, takové to žvýkací, to je ta největší mňamka.

Probouzíme se do deštivé soboty, od samého rána se to tady hemží nejen studenty, kteří pilně pracují, ale i rodiči, kteří přijeli oslavovat se svými téměř dospěláky. V 9.30 začíná mše svatá, po ní následuje (pro mě) celkem zdlouhavý program. Vystoupení studentů, taneční skupiny, zpěváci, chemici předvádějící chemické pokusy, karatisté a jiní. Nakonec nechybí dort a oficiální předání certifikátů. Jsem překvapená, jak se studentky neskutečně změnily. Doteď nemohly mít dlouhé vlasy, ale na promoce se všechny zkrášlily afro copánky a oblékly si krásné šaty, nepomíjím ani kluky, kterým to také moc sluší. Program končí něco po 16:30 a je nejvyšší čas na jídlo. Část hostů jí spolu s námi, část rodin tvoří skupinky a jí své vlastní přinesené jídlo. Trochu nemile mě překvapili, jak po sobě nechali na zemi odpadky, zbytky jídla… a očekávají, že studenti budou uklízet. Tak to tady ale běžně chodí a jediní, kteří jsme z toho zaražení, jsem jen já a Lukas, pro všechny ostatní to je normálka.

Promoce, konec školního roku, maturita… pro mě a pro některé studenty to znamená, že to jsou naše poslední společné chvíle. I když jsem tady jen krátce, s některými jsme navázali krásná přátelství. Loučení je vždy nepříjemné. Budou mi chybět. Jejich otevřenost, upovídanost, úsměvy. Jak večer přiběhli na pokec. Ty proseděné a provykládané hodiny, někdy až do pozdní večerní doby. Sice žijeme ve světě techniky a ta technika je už i tady, ale vím, že některé vidím naposledy. Doufám, že jejich budoucnost bude krásná, nebo aspoň normální.

PIKNIK V MWAKATA

Co to asi znamená piknik v Tanzanií? Sama jsem byla moc zvědavá. Školní systém “house” jsem už popisovala dříve. Teď je čas připravit odměnu pro ty nejlepší. Takže jen co jsme zdárně ukončili sobotní promoce, začali jsme připravovat nedělní piknik. Tam se dostalo asi 300 studentů z třech vítězných týmů. Na místo konání, sídlo františkánů, vzdálené asi hodinu cesty, jsme se začali postupně přesouvat. Budíček ve čtyři ráno a první várka studentů (v autobusu nebo na korbě dodávky) vyráží. Já v první linii s nimi. Čekali jsme až do devíti, než se konečně sjeli všichni. Středisko františkánů pro studenty technických oborů vypadá hezky, z jedné strany stejně jako naše středisko, ale již více zelené, místní začali se sázením plodin.

Kluci , kteří vyráželi den předem, od brzkého rána začali připravovat jídlo. To, jak se tady vaří pro studenty, mě pořád překvapuje. Ptám se, říká vám něco hygiena? Oni si klidně vytáhnou pracovní stůl ven, na sluníčko, berou mačety a začínají pitvat maso. Rozdělávají oheň, vaří vodu, škrábou brambory, krájí zeleninu. A já jen nevěřícně zírám a přemýšlím, zda si na tom masu pochutnám i já…

Po úvodních ohláškách je čas na snídani, přídělem dostává každý jeden koblížek – zdejší madazi, a hrnek sladkého čaje. Po snídaní následuje bohoslužba a pak se už vrháme na soutěže. Skákání přes šňůru, foukání balónků, hod balónem, soutěže kdo rychleji vypije colu nebo kdo rychleji sní talíř rýže a mnoho dalších. Studenti se baví pohledem na soutěžící, muzika nám zpříjemňuje čas a sluníčko pěkně hřeje. Soutěže končí ve čtyři, my jsme hladoví a tak čekáme na to slavnostní jídlo (rýže, maso, trocha zeleniny a k tomu sladký nápoj), to je ta pravá odměna, to je ta pravá motivace. Vím, že ty děti jsou hladové, ale udivuje mě, jak trpělivě čekají ve frontě a pak by se bez váhání rozdělili o svoji porci. Sedám si vedle Augustina a první, co slyším – Karibu! (pozdrav, ale i pozvánka k jídlu). Po jídle pokračuje turnaj ve fotbale, volejbale, netbale a basketbale. Naši studenti proti zdejším studentům. Já fandím, zkouším tanečky nebo si jen tak povídám se studenty. Sluníčko už příjemně nehřeje, ale pálí. S Lukasem se jenom smějeme při výměně pohledů, opalovací krém v pokoji, ten nám určitě pomůže. Vyhlášení výsledků následuje po ukončení všech soutěží. Naskakujeme na korbu dodávky a jedeme. A tak jsme domů zase přijížděli za tmy.

PŘÍBĚH JEDNOHO KLUČINY …

Myslíš, že máš trápení, že se ti něco nepovedlo, že život nejde podle tvých představ? Poslechni si příběh jednoho klučiny. Augustino je student prvního ročníků, je to ten raubíř, o kterém jsem už dříve psala. Onehdá večer přiběhl, že mu není moc dobře, že má nějaké pupínky, které nepříjemně svědí, že nejspíš pojede do nemocnice. Následující den ráno ho vidím, jak ke mně přichází a ptá se mě, jestli s ním nezajdu do nemocnice. Jasně, to je přeci to nejmenší, co pro něj mohu udělat. Nemocnice je v sousední vesnici, vzdálená 20 minut pěšky. Na recepci zapisujeme čas odchodu, jméno a důvod, a už si kráčíme cestičkou do Bugisi. Ptám se ho jak se má, jak se mu vede, jeho odpověď jsem ale nečekala. Řekl, že celkem dobře a začal vyprávět svůj příběh.

„Víš, od té doby, co zemřela matka, je to složité. Salesiáni zvláště jeden z nich, mě vytáhl z ulice, ze špatné skupiny“.
„Špatná skupina, co to znamená?“ ptám se. „Kradli jsme, abychom přinesli domů jídlo. Matka byla nemocná, měla tuberkulózu a nazývala mě otcem rodiny. Já jsem to ale neměl rád, jsem přeci syn, ne otec, ale od té doby, co otec zemřel, bylo mi tehdy jen pár let, jsem se musel o rodinu postarat já. Ona věděla, že kradu, ale věděla také, že to je jediná možnost, jak obstarat nějaké jídlo pro ni a sourozence, když ona už nemohla.“
„Co ještě se dělo na ulici, v té partě?”
„Dealovali jsme, bral jsem drogy. Vždycky, když jsme měli od dealera něco na prodej, tak jsme to vyzkoušeli.“
Při pohledu na to ještě „dítě“ se ho trochu překvapeně ptám: „”Proč jsi to bral?“
„Bylo to snadné, dělali to všichni a hlavně to přineslo aspoň trochu pocit klidu, člověk je pořád ve stresu, ale teď jsem čistý. Jednou jsem se dostal do potíží tím, že jsem nabonzoval hlavního dealera, chtěli mě zabít, ale podařilo se mi utéct. Pár dnů jsem se schovával… pak jsem přiběhl domů a vidím lidi, kteří se scházeli na můj pohřeb. Když mě uviděli živého, měli velkou radost… Takže to nakonec nebyl pohřeb, ale oslava. Z ulice mě jednoho dne vytáhl místní salesián. Dal mi šanci. Teď co matka zemřela, jsem odkázaný jen na ně – salesiány. Není to snadné, mám podmínku. Můj průměr není dostačující a bojím se, že příští rok budu muset pryč.“
„Kam bys šel?“, ptám se nesměle.
„Přemýšlím zas o partě, ale vím, že to není dobré. Ulice je zlá. Nechci tam zpátky“, pokračuje „Víš, občas přemýšlím a ptám se Boha, proč mi vzal rodiče? A v tom si uvědomím, že mám štěstí, že mám domov, že mám kde bydlet. Ulice mě naučila, umím se o sebe postarat, umím si uvařit a vím, jak si vydělat nějaké peníze. Už jsem kdysi prodával slepice. Máme i pole, takže mohu něco vypěstovat a potom prodat. Problém je voda a elektřina. Ale takový solární panel by mi hodně pomohl. Vodu sdílíme se sousedy.“

Sedím v čekárně v africké nemocnici, koukám na to bezbranné dítě, na Augustina, a chce se mi ho obejmout, chce se mi plakat, chci mu nějak pomoct, ale vím, že to nedokážu. Koukám do jeho očí, které jsou plné smutku, starosti, ale i radosti a plné raubířství. Užívám si momentů, když se na mě usměje.

V tom nás přeruší sestřička vyvolávající Augustina, bereme recept, léky a kráčíme si to zpátky do střediska.

Hlava mi to až nechce brát… srovnávám a hlavně mi svítí kontrolka…: Před tím, než někoho odsoudíš, vyslechni si jeho zkušenosti, jeho životní příběh, čím si prošel!

Renata Szpyrcová

Menu