Více než 50 hodin trvalo Jakubovi dostat se do Quita, hlavního města Ekvádoru. Odtamtud se po dvou dnech přesunul přes horský masiv And do univerzitního města Cuenca, kde na něj v tamější salesiánské komunitě čekala měsíční aklimatizace před posledním přesunem do srdce džungle v Amazonii.

Článek si můžete také poslechnout.

Dlouhá cesta

Odbavil jsem krosnu, v kapse měl tři letenky a před sebou 35 hodin cesty. Z Prahy jsem odletěl do Istanbulu, kde jsem si na chvíli ustlal na lavičce a pak vyrazil na třináctihodinový let do Bogoty. Tam jsem už se značným spánkovým deficitem čekal osm hodin na let do Quita, který jsem celý prospal. Po příletu na mě čekala uvítací delegace v podobě otce Diega, Angela a sestry Germanie se třpytivou ekvádorskou vlajkou a obrovským transparentem s nápisem „Bienvenido Jakub!“
Z letiště mě odvezli do centra spirituality San Patricio, kde právě probíhalo setkání ekvádorských dobrovolníků, kteří strávili poslední čtyři měsíce na misiích v místních komunitách. Po dvou dnech, které jsem s dobrovolníky strávil, mě otcové naložili do autobusu a poslali přes Andy na devítihodinovou cestu do univerzitního města Cuenca. Ve zdejší salesiánské komunitě María Auxiliadora – Panna Maria Pomocnice – se mám měsíc před svou výpravou do džungle aklimatizovat.

Výzvy

Jazyková bariéra byla během prvních týdnů v Ekvádoru největší výzvou. V Quitu jsem ve smršti slov, která kolem mě létala kadencí kulometu, marně lovil jednotlivá slova a věty. V Cuence se naštěstí mluví pomaleji a srozumitelněji, takže jsem měl možnost začít trénovat sluch a postupně si zvykat na místní přízvuk a slovní zásobu.
V komunitě María Auxiliadora působí čtyři salesiáni a každý z nich mě během těchto prvních týdnů obohatil trochu jinak. Padre Felipe, misionář původem ze španělského Leónu, mě zásobuje knihami a příběhy z dob prvních salesiánských misí v Amazonii – nebo Oriente, tedy Východu, jak této oblasti říkají v Ekvádoru. Díky němu jsem se dostal k životopisu blahoslaveného P. Carlose Crespiho Crociho, který strávil několik let jako misionář v Amazonii a později působil v Cuence, kde se věnoval především chudým a mládeži. Byl nejen knězem a salesiánem, ale také biologem a člověkem s velkým zájmem o umění a hudbu. V Cuence založil muzeum, do kterého shromažďoval archeologické nálezy starých kultur.

Salesiáni v Ekvádoru

Když si pročítám příběhy prvních salesiánských misionářů – mezi kterými musím ještě zmínit alespoň Jacinta Pankeriho – překvapuje mě, jaký historický vliv na oblast Amazonie měli. V době, kdy do Ekvádoru přicházeli, je čekaly neprostupná džungle, divoké řeky, komáři, hmyz a velmi obtížné vztahy mezi usedlíky a zdejšími kmeny. Přesto se podíleli na budování cest, mostů a další infrastruktury, zakládali školy a věnovali se také dokumentaci místních jazyků a kultur. Je zvláštní číst jejich příběhy a zároveň vědět, že mám možnost stát se aspoň na krátký čas součástí díla, které tu započali.

P. Juan je ředitelem komunity a zároveň ředitelem salesiánské polytechnické univerzity v Cuence. Vzal mě na prohlídku kampusu, kde se mě ujalo oddělení pro komunikaci a kulturu. Napojili mě kafem, nakrmili empanadami a nakonec mi naplnili tašku knihami o misionářích a přidali dvousvazkový španělsko-shuarský slovník.
P. Luis Ángel na sebe zase vzal odpovědnost provést mě zajímavostmi Cuency a jejího okolí. Navštívili jsme mimo jiné staré vojenské hradiště Inků na hoře Cojitambo, cestou zpět jsme se zastavili na pečené morče s bramborem a navštívili muzeum Pumapungo. Zdejší etnografická expozice představuje jednotlivé domorodé kmeny a etnické skupiny Ekvádoru, mezi kterými mě nejvíce zaujal kmen Shuarů, mezi kterými strávím příští rok. Prohlédl jsem si tsantsa – zcvrklé lidské hlavy – dočetl se o jejich spojení s pralesem, jejich mytologii a pohledu na svět. Pořád to ale byly jen příběhy. Jen ozvěny něčeho skutečného, co mě za pár týdnů čeká.

Můj každodenní život v komunitě má poměrně jednoduchý rytmus. Po ranních chválách a mši mám většinou až do oběda prostor na četbu a studium. Po obědě začíná prázdninová oratoř, která trvá do šesti hodin večer; potom následuje večeře a nešpory. Prázdninová oratoř je něco na způsob příměstského tábora. Děti chodí každé odpoledne od pondělí do čtvrtka a v pátek je vždy celodenní výlet.
Pořád se trochu ztrácím ve všech hrách, tancích a aktivitách, ale mám štěstí na tým zkušených a trpělivých animátorů, kteří se mě ujali. Během pár dnů jsem tak začal mít pocit, že do téhle chaotické skládačky zapadám o něco lépe. Příští týden mě čeká setkání dobrovolníků v Paute, kde proběhne slavnostní vyslání a kde se také konečně dozvíme, do které komunity zamíříme.
Myslím, že tenhle aklimatizační měsíc rozhodně stojí za to. Měl jsem čas rozmluvit se, natrénovat ucho na zdejší španělštinu, něco si přečíst o džungli a o Shuarech, pochopit chod salesiánské komunity v Ekvádoru a obecně trochu obrousit hrany kulturního šoku. Kdyby mě odvezli rovnou do džungle, ten náraz by byl nejspíš o dost tvrdší.

Amazonie je pro mě pořád něco vzdáleného. Místo, které znám jen z knih, fotografií a příběhů lidí, kteří tam byli přede mnou. Příští měsíc už ji ale uvidím na vlastní oči.

dobovolník Jakub Trojánek, Ekvádor (edit. SADBA)