Už je to skoro měsíc, co jsem zamávala Zambii, a nastal čas se krátce ohlédnout za odjezdem i prvními týdny doma.

Poslední týdny v Manse byly v mnoha ohledech náročné. I když jsem se těšila domů, nebylo lehké opustit život, na který jsem si zvykla, a opustit své pevné místo ve škole i v oratoři. S dětmi jsem byla moc ráda a už teď mi chybí jejich bezprostřednost a radost ze společně stráveného času. Neloučilo se mi snadno také proto, že většinu z místních lidí už pravděpodobně v životě neuvidím.

Cesta zpět už byla o něco veselejší – i díky tomu, že za námi přijeli kamarádi na návštěvu a rovnou si nás „odvezli“ domů. 🙂

Po návratu mě asi nejvíce překvapilo, jak málo věcí se změnilo. Až mě zaskočilo, jak rychle jsem zapadla zpátky do českého rytmu, přestože si v sobě nesu tak silnou zkušenost.

Ze Zambie ve mně zůstává hluboká vděčnost, tamní atmosféra a vzpomínky na dětský smích. Momentálně si naplno užívám prázdniny, potkávám se s rodinou a přáteli a pomalu se připravuji na září. V Praze totiž začnu učit třetí třídu, na což se už moc těším!

dobrovolnice v Zambii Terezie Macounová (edit. SADBA)

Obrázkové rozloučení zachycuje vzpomínky na poslední oratoř, moji první třídu a poslední hodinu s nimi, cestu letadlem, první fotku z Prahy a loučení s dalšími dobrovolnicemi.