Ráno vyklepat brouky z bot, překročit žáby cestou do koupelny, vymést netopýří bobky z kaple a připravit všechno na mši. Tak většinou začínaly moje první dny v salesiánské komunitě Yaupi v ekvádorské Amazonii.

Jedeme do džungle

Po měsíci stráveném se salesiány v Cuence přišel čas přesunout se na místo, kde budu následující rok působit. Spolu s dalšími dobrovolníky z farnosti María Auxiliadora jsme nejprve vyrazili do Paute na několikadenní formaci a slavnostní vyslání.
Sešlo se nás tam kolem padesáti z různých koutů Ekvádoru. Ze zahraničních dobrovolníků jsme byli jen čtyři – já a tři Američané. Program mi v mnohém připomínal přípravný kurz Cagliero, který jsem absolvoval se Sadbou před odjezdem z Česka. Mluvili jsme o životě v komunitě, salesiánské spiritualitě a dobrovolnické službě. Na konci víkendu následovala slavnostní mše, během které jsme byli vysláni na jednotlivé misie. Já a další dobrovolník Santiago jsme zamířili do Yaupi.
O několik hodin později jsme už s otcem Fabiánem, ředitelem místní komunity, projížděli horami směrem k amazonskému údolí. Jak jsme klesali níž, vzduch byl stále teplejší a vlhčí. Po příjezdu bylo okamžitě jasné, že život tady bude trochu jiný než v Cuence.
Můj první dojem byl poměrně šokující. Začal jsem okamžitě uklízet svůj pokoj, ve kterém ještě evidentně žili předchozí nájemníci. Vymetl jsem šváby ze stolů a zpod skříní, odstranil pavučiny a vydrhnul všechno chlorem a dezinfekcí. Koupelnu jsem se mezitím naučil sdílet s poměrně prosperující kolonií mravenců.

První dojmy

Před začátkem školního roku bylo potřeba připravit všechno na příchod studentů a kluků, kteří budou žít na internátu. Čistili jsme třídy, vyhazovali staré sešity a knihy, dezinfikovali prostory a vyháněli hmyz i netopýry. Při jednom úklidu jsem narazil mimo jiné na barel plný broků do pušek. Přestal jsem se raději ptát.
V komunitě žiji společně s otcem Fabiánem, salesiánem Osvaldem, Santiagem a ještě dalším dobrovolníkem Elindorfem, který zde dokončuje svou roční službu. Podmínky jsou trochu spartánské, ale základní věci máme – většinou teče voda, máme elektřinu a dokonce funguje internet. Pitnou vodu si kupujeme ve velkých plastových barelech. Místní jsem několikrát viděl pít přímo z řeky, což zatím nemám odvahu napodobovat.

V Yaupi je střední škola, internát a oratoř. Do internátu má nastoupit sedm kluků, všichni z kmene Shuarů. Přes týden budou bydlet s námi na misii a v pátek se budou vracet domů. Dopoledne budu pracovat ve škole, kde budu učit angličtinu, informatiku, výtvarnou výchovu a čtení a psaní. Odpoledne je pak program s kluky, příprava na další den, úklid a další práce podle potřeby. Když jsem poprvé viděl náš denní harmonogram, trochu mě vyděsil. Den má začínat kolem čtvrté ráno a končit přibližně v deset večer. V kombinaci s místním klimatem je to docela náročná představa.
Amazonie mě totiž zatím úspěšně likviduje. Horko, vlhko a časté deště jsou tu každodenní realitou. Člověk si rychle zvykne na to, že je prakticky pořád mokrý – buď od deště, nebo od vlastního potu. Kousek od nás ale protéká řeka, kde se dá během největšího vedra alespoň na chvíli zchladit. Pračka momentálně nefunguje, takže prádlo pereme v ruce. Na druhou stranu, jídlo je výborné. Prakticky nikdy nechybí rýže a banány v některé z mnoha místních podob a objevil jsem také encebollado – rybí polévku s cibulí, která patří mezi tradiční ekvádorská jídla.
O víkendech vyrážíme do okolních komunit, kde se pořádají oratoře. Hraje se fotbal a také ekvavóley – ekvádorská, lehce masochistická verze volejbalu, která se hraje ve třech hráčích s fotbalovým míčem.

Nemít vše pod kontrolou

Postupně si ale začínám zvykat. Švábi už nejsou událostí dne, mravenčí království v koupelně už mě tolik neznervozňuje a to, že nám při mši nad hlavou létají netopýři, už mi ani nepřijde divné. Moje španělština se taky pomalu zlepšuje.
První setkání s novým prostředím mě zasáhlo víc než jsem čekal. Díry ve zdech, hmyz, vedro, vlhkost a intenzivní program nejsou věci, na které si člověk zvykne během několika dní. Možná je i tohle součástí zkušenosti misijního dobrovolníka – učit se žít někde, kde člověk nemá všechno pod kontrolou, přijímat, že věci fungují jinak než by si sám představoval, a snažit se být užitečný i ve chvílích, kdy si ještě není úplně jistý, co přesně jeho přítomnost znamená.
A mezi tím si začínám všímat i věcí, které jsem během prvních dnů snadno přehlížel. Džungle při západu slunce. Řeka po dešti. Společné jídlo po dlouhém dni. Smích místních, když se mě při prvním setkání téměř okamžitě ptají, kolik měřím. Možná bude ještě nějakou dobu trvat, než se tu budu cítit jako doma. Prozatím se ale učím žít tam, kam jsem byl poslán – učit, poslouchat, pracovat, dělat chyby a pomalu poznávat lidi a místo, jehož budu na rok součástí.

dobovolník Jakub Trojánek, Ekvádor (edit. SADBA)